Blog

Wed 12 Dec – Tata Bojs, Please the Trees

Please The Trees
Očekávané debutové album Lion Prayer zjevených se Please The Trees právě vyšlo a je hodně silné. Přední Václav Havelka (aka SelFbrush) přenáší emoce, zkušenosti a hlas do nových, nekonečně pohyblivých vln a působí to.

Václav Havelka, skromný, samovýdejný a charismatický SelFbrush, se spojil s většinou kapely Some other Place a vytvořili Please The Trees, kteří se už v ĺétě zalíbili slibným demem a poté živě na festech. Vedle zanícené sólové tvorby Václava zní věci pětičlenné formace hodně zahuštěně, v rámech alternativy euroamerického typu však zůstávají věrní míšené aranži a směrodatným drobnostem. Zapomeňte na Václava jako neprůbojného chlápka s poloakustikou a očima sklopenýma k zemi, co nepřetržitě drnká po světě. Jestliže takhle vytvářel mustr pro to, co u nás pojmenovávat jako folk-rock, teď máme další novou vlnu. S osvíceným Pavlem Ovesným tvoří Absent Hour Records a dodávají „absent music“. A na pulty dorazila deska Lion Prayer. Laděná především podle Václavova světového hlasu (výrazná podobnost s polským Limanem nebo americkým Jasonem Molinou), díky němuž zní balada jímavě a progresivní kousky jako soft-rock pravé alternativy. Podklady jsou velmi citlivě vrstvené a přiměřeně zvukově odlišené bitím zvonů nebo cingrlátky. Víc si hrají se zavedením elektroniky a pošramocení vokálu, které přináší patřičné drama. Tedy nejde o materiál pro slabé nátury. Zvuk je sice zprvu lákavý a meziprostory zaplňují zdánlivě spokojené kytary, ale album je spíše zamyšlené, éterické a oproti koncertu, jak si jej pamatuju, hloubavější, zvukově hutnější. Přímo prosí o pečlivost. Pečlivost poslechu, aby si vás mohli gradací postupně rozložit a přirozeně rozpustit v časoprostoru.. Mírně rozostřený zvuk a zkušené kytary plodí u nás neslyšený rock, Václavova hudební vize pracuje. Pracuje s emocemi, jako vlastně od začátku. Před rokem je ve mně budil vokálním projevem přinášející katarzi, dneska svou rozervanou výrazností ve skladbách mnohem progresivnějších.


Nádherná, naléhavá je Red Sky; Ready to shout hodně připomene starší éru U2, to ty flažoletní táhlé samohlásky; v nostalgické Applauding heals the cancer akcentují zvonivé a ambientní kytary, naopak surové jsou v tvrdě jednoduché Never notice. Obsahový rozsah alba je konečně nečekaně velký. Možná vám to začne docházet u poslední Beginning of the end a pustíte si Lion Prayer znova. Dobře uděláte.



umístění::
mikulova.blog.respekt.cz/c/18454/Please-The-Trees.html

streeter, hipík, křesťan, arab, rocker, diskáč, šampón, brunet, zrzka, mladý i starý. jednou za rok věříme všichni v jedno. v barvy - interkontinentální, internacionální, inspirující a zářivé - colours 2007.

Jakou barvu má hudba??

scénář je zavedený:: taneční klima, davy usměvavých lidí, kolektivní euforie, nezapomenutelné okamžiky trvající větší než malé množství chvil a stadium arcadium. i o tomto ročníků colours of ostrava se bude moci mluvit s uctivým šepotem a nezastíraným nadšením.

otvírat můj program okázale žhavou salsa celtica bylo šťastné rozhodnutí. pominulo výhrůžné skoromračno a nastala horečka páteční noci. dudy a housle protkané v jinak horlivě jižanské rytmy salsy a cha-cha znamenali anglickou příměs, spousta štěrkátek a divoké perkuse temperament teplých krajin. do puntíku letní smršť zabarvila nebe do červánků a na colours padala tma. a ze tmy vystoupil vinicio capossela. muž, ital, zahrávající si s ohněm. magik la magnific. zaříkávač, pološílený zpěvák i hráč, sluha dvou panů a principál. z podia si udělal šapitó, ve kterém nasazoval masky krkavce, medúzy, rozzuřeného býka i loutky. a vždycky s děsivou přesvědčivostí. krákal, tančil, preludoval šansony a vyřvával metalistické sloky - bez pomocného pojítka, aniž hnul brvou. pohnuté příběhy zakončil fraškovitou fanfárou hodnou cirkusu, a ač s úsměvem na tváři, šel z něj strach.

bajofondo tangoclub byl mnohem příjemnější. hrdí argentinci a uruguajci brázdí svět už dlouho a ze své pověstné razance neubírají. svůj um vkládají do poselství nového tanga - tanga 21. století. ztratilo striktnost tradičních kompozic, získalo plastičtější tvar. elektronika do něj vykreslila stopy moderního umění. a když není hlavním mistrem formace nikdo menší než čarovně chraplavý gustavo santaolalla, smyslnost tanga začne být fatální. navíc hraje tento tangoclub hudbu bezmála filmovou - šlo tedy o večer fantazie a překračování reálného zvuku.

hříčkou přírody sloučené divnohlásky, které si našly zálibu v decentně chladivé elektronice a zvukové ilustraci – tak nazývám sestřičky cocorosie. v písních vokálně náhodně semknuté protipóly, které pojí jedna textová osa: obnažené momentky z osobního života se vším, co k tomu nepatří. tahle hudba vám nikdy nezaleze pod kůži – jen se o vás tak lascivně otírá a svádí vás. a přitom vypadaly slečny casadyovy docela nenuceně a nezaangažovaně. jen nás posadily na houpačku a houpaly. někomu se z toho zvedl žaludek, někdo se vrátil zpět do éry dětské přirozenosti. právě odsud, jak soudím, cocorosie čerpají. jdou hluboko samy do sebe a tím vyvěrají niternosti, které v jejich hudbě i po tmě výrazně jiskří. jedna zpívá jako když brečí, druhá hladí harfu a celá éteričnost hudby vyvolává zvláštní tísnivé pocity. těžko se v nich hledá něco radostného – i zvuky dětských hraček vyznívají temně. cíleně? přes veškerou atmosferičnost jsem si ale nevšimla žádné vaty. silně dekadentní či morbidní projekce podtrhávaly pocit nelibozvučnosti a kdybych se nezavrtala do rytmů beatboxů, které luxusně obstarával jediný borec, asi by mě kombinace písklete s místy operním zpěvem položila.

položili mě ale až coldcut - pro mnohé modla, pro druhé věc neznámá. dvojka elektroniků, jonathan more a matt black, která začala projektovat v roce 1988 si ráda přišívá na každé album novou image a od svých ortodoxních indie počátků přešla až k popovým popěvkům a líbivému soundu loňské desky sound mirrors. na ní prezentují špinavý zvuk ilegal parties, jemně radioheadské popiny, snílkovské breaky i bytelný house. stejně tak se rozpřáhli na colorech. pohrávali si s mašinkami, které za ty roky přijali za vlastní, jako nadržení mlaďoši. darovali nám staré kousky jako timber, everything is under control, true skool apod. ve spojení se světově unikátní vizualizací a cejchem posvátného labelu ninja tunes dali dohromady bezkonkurenční, pro naši republiku historický set. coldcut jsou výrazově chladnokrevným zásahem, který ve vás probudí, resp. probudil alternativní rytmus. spravovali, co napáchaly cocorosie. během nich krev v žilách tuhne – u coldcut vřela.

horkého odpoledne 14.07. jsem začala na barvách, abych stvrdila, že nejprodávanější současná izraelská kapela the idan raichel project je jen přežehlená romantika. radostná, ale poměrně bludná nevýrazná hudba vyzněla jako ideální radiová náplň (řekla bych to s neutrálním tónem). několikanásobně důležitější pro mě byla následující česká, mnou tolik očekávaná formace please the trees. zbrusu nový projekt václava havelky a tří čtvrtin some other place nedávno vypustil demo slibné kvality a bleskurychle začal obsazovat první místa v nasazených hitparádách. živáč nezklamal. nejde o nic příbuzného s václavovým vystupováním aka selfbrush. důkladné nepřesnosti, rozervanost a značná soběstačnost představující klíčovou autenticitu jeho sólových výstupů se tu ale mění v silný základ leadrovské zajímavosti. spojte to s citem zkušených členů, s citem pro mainstreamovou lehkost jednotlivých motivů tohohle kytarového soft-rocku a křikněte 3x hip hip hurá! václav havelka zalepil další díru na našem trhu.

díru, tu do světa, pro změnu s pompou rádi dělají gipsy kings. jejich pecky námi pohnuly napříč generacemi. ona rozpřáhlá veselost, která přímo evokuje rozjařené lidové slavnosti, stmelovala. neholduju květnaté muzice, ale baila mia nebo volare jsem si na počest téhle francouzské legendy zapěla z plných plic. a pak jsem se velmi opatrně přemisťovala na barvy za danem bártou. chodila jsem obloučkem jako kolem kaše. všichni mi přátelé hořekovali nad tím, že tichá hudba richarda bony byla neukázněným publikem krácená o nejhezčí momenty, a já sama měla s komorní ilustratospherou podobně špatné zkušenosti. rozjímavé sety jsou mimo klub na velkém prostranství často z obou stran nezkoncentrované. dan a spol. to tentokrát překonali. již klasicky rekapitulovali: zrenovované kusy z dob food in another land, ilustratospere, entropicture, retropicture + náznaky nových skladeb. a finišovali bravurní brownovou i feel good. bez vad.

překvapením ročníku se pro mě pak stal x alfonso. skutečná hvězda aktuální kubánské kultury. ne náhodou mi zdálky připomínala jeho muzika film habana blues. banda cílevědomých, žádostivých týpků s obrovským srdcem a našlapaným stylem jezdí v rozkřapaném červeném kabriu a zpívá pro svou raněnou zemi. s důvěrou hledí vstříc zítřkům patřícím demokracii a spravedlnosti – bez jakéhokoli klišé. x alfonso zahrál velkou část z tohoto 5hvězdičkového soundtracku hned v úvodu, a v rámci letošního trendu přijel s nadstandardní projekcí – anime, obrazové vizualizace, klipy, filmové flashe i ilustrované bonbónky. vše poplatné tanečnější a progresivnější verzi jinak zvonivé kubánské hudby – spojil nové a staré.

ale ono je jedno jestli hlásáte "hasta la victoria siempre" "festina lente", odříkáváte zdrávas maria nebo kreslíte mandaly. věřte v barvy. the colours, colores, die farben, колер, kolory, la couler, väri...

vesna

http://ov-kluby.net/report.php?city=1&rid=1954