Sněžit ještě nebude, oči mám pořád modré

RSS
Recomendar

Nov 24 2011, 11h35

Ne že bych Tata Bojs neposlouchal. Spíš jsme se míjeli. Kamarádský vztah na dálku, co nikdy závratně nevzplane, ale tím pádem zase nikdy neshoří. Je to jako s holkou, co můžeš mít rád celý život jen tak. Registruju je dlouho. Vzpomínám na první koncertní setkání, i když si z toho večera pamatuju jenom skákajícího basáka na pódiu a pár útržků z mejdanu v jiném v klubu, který snad někdo udělal ze svého obýváku. Taky to dost dobře mohl být byt nějakého kámoše. Rodiče ho nechali doma, aby hlídal psa, odjeli na chalupu do Beskyd a najednou večírek… Kdo ví, jak to tehdy bylo. Chodili jsme na gympl, bavila nás muzika a Tata Bojs vydali svůj debut.
Frýdek-Místek

„…tak vypusť Prahu a přijeď v pátek do Olomouce,“ ozvalo se z telefonu. „Můžeme se domluvit tam. Večer bude afterparty s Tata Bojs.“ Ani jsem moc neváhal. Stejně se mi nechtělo trmácet se vlakem kamsi daleko. Odložíme schůzku a potkáme se až v pátek. Dobrý nápad. Vendulka mívá většinou jenom dobré nápady. Kromě toho, že má pod sebou Priessnitz, dělá na aktuální šňůře klukům z Tata Bojs tourmanagera. Tak je po dlouhých letech uvidím zase na živo.

Olomouc, Jazz Tibet

Pět hodin a tma. Seděli jsme v skoro prázdném klubu s příjemnou obsluhou. Chvíli jsme řešili pracovní věci, ale pak už debata plynula napříč tématy, volně prostorem i časem. Pódium nachystané, kapela komplet, koncert se blížil. Někdy po deváté se na pódiu zjevil Mardoša s iPodem a začal vyluzovat podivné zvuky. Je jedno, kdo to vlastně začal. Jestli bzučel iPod nebo Mardoša. Na samply jsem zvyklý, ale tyhle frekvence? Pak přišel bosý klavírista s lahví vína. Upřímně – začal jsem bát.

Milan to odklepal. Spustili komorní akustický první set. Kapela rozdělila vystoupení na dvě části. Když máš dobrý písničky, tak budou dobře znít třeba i na hřeben. (pozn. autora: forma vs. obsah, viď Vendulko) Hezky se poslouchalo a celé mě to bavilo. Co píseň to improvizace, kterou nevymyslíš na žádném koncertě nebo desce. Prostě se musí sejít všechny aury a konstelace na správném místě ve správný čas a pak se dějí věci. Jako třeba teď. Bylo mi jasné, že jsem se stal svědkem něčeho legendárního, co se zcela jistě zapíše do dějin.

Bizarní country, kovbojské interpretace nebo francouzské intermezza. Klub se postupně zaplnil. S každou další věcí kluci víc a víc experimentovali. Muzika, nebo možná spíš představení několika forem s prvky hudby, recitace, divadla a tance, co s za normální situace nikdy samo nenamíchá. A když k tomu ještě zradí technika a podělá se klavír… Někoho to rozhodí, jiného naopak inspiruje. Jirka (klavírista) pořád něco mačkal, zkoušel, chodil dokola a kroutil hlavou. Asi ještě věřil, že to nějak opraví. Nakonec zalezl pod piano, že čouhaly jenom bosé nohy a pustil se do dekonstrukce nástroje. Korunu tomu nasadil produkční klubu Vláďa Foret. Za doprovodu zbytku Tata Bojs si pod ten klavír lehl taky. Každá ruka přece dobrá. Fakt jsem se bavil a se mnou celý klub.

Obrazy divného filmu, kdy parta (promiňte kluci ten výraz) magorů ovládá pódium někde v městečku Twin Peaks. Klavírista spolu s produkčním opravují klavír. Kytarista se nenechá vycukat, zůstává v tempu a s očividným nasazením hraje svůj part. Bubeník tancuje na bubenické židličce, basista místo basy ladí pištící iPod a je nadšený z toho všeho úplně nejvíc. Šel jsem prostě do kolen. Tohle se nezapomíná. Budu je za to milovat asi až do smrti. Skoro jsem nefotil. Poslední věc a konec. Všem v sále bylo jasné, že číslo tohoto formátu se už jen tak někdy nezopakuje. Kdo neviděl, může litovat. Já měl ten večer prostě kliku.

A jak se občas stává, místo návratu domů jsem se nějak zapomněl a zůstal v Olomouci do rána. Kde hrají další den?



Vsetín, Tři opice.

Oproti včerejšímu Tibetu byla scéna plně pod proudem. Začali Republic of Two. Jenom kytary, zpěv, klid a pohoda. Píseň co píseň kluci postupně vystupovali ze tmy. Hezký nápad. Bylo vidět, že osvětlovači vidí a taky vědí, co dělají. Pak nastoupili Tatabojs. Energetická smršť, že musíš skákat a skákat, i když nejsi skákající typ, natož nějaký mega-fanoušek. Dav tě strhne, neboj. Opakování, opakování, opakování… Právem tahle parta patří do první ligy. Na pódiu nechali všechno. Ostatně s dobrým zázemím jde všechno samo. Zvuk pod rukama Dušana Neuwertha byl super a když ti stage připraví schopní technici (Hynku, jednoduše skvělý), co víc si přát? Asi jenom pořádný rock’n’roll. A ten byl. V Čechách je takových kapel zatraceně málo. Nejsem sice skalní fanda, ale pánové, smekám a díky. Mimochodem kdy zase někde hrajete?

Neděle

Byla šedá. Plná zimy a kabátů, co křižují dopolední Vsetín. Ranní sprcha, zubní pasta na stehně, co je prý sexy. Velký hotel plný bezejmenných příběhů, které někdy mizí z paměti závratnou rychlostí. Jindy zůstávají hluboko. Jako vzpomínky na krásný víkend s Tata Bojs. Vzpomínky plné pozitivní energie a nadšení. Romantické loučení s tím vším. Vlak se rozjel a míří zpátky do ledové reality. „Ale sněžit ještě nebude, oči mám pořád modré…“

www.lukashorky.cz

Comentários

Deixe um comentário. Faça login na Last.fm ou cadastre-se agora (é gratuito).