Ondřej Bezr / foto Martin Siebert
ANDREJ ŠEBAN
PÁNEMBOHEM VE VLATNÍM SVĚTĚ
Dovolte mi trochu osobnější úvodní poznámku. Slovenského kytaristu Andreje Šebana (1962) jsem jako zajímavého hráče registroval už od dob Banketu, tedy z konce 80. let. Dlouhá léta mi připadal jako profesionál, schopný na nejvyšší úrovni kohokoli doprovodit, případně si klidně vystřihnout album instrumentálek na pomezí rocku a jazzu, nicméně mi na jeho hře pořád nějak chyběla osobitost - zdálo se mi, že hraje trochu pod nadvládou svých rychlých prstů. To všechno se změnilo loni na jaře, kdy jsem zažil úžasné společné vystoupení jeho kapely s Jiřím Stivínem na jazzovém festivalu v Šumperku, a konečnou ránu mi uštědřil o pár měsíců později v Praze, kde pro mě neskutečným způsobem doprovázel Petra Lipu. Když pak vyšla nová - a podle mě zatím nejlepší - deska Richarda Mullera Nočná optika, na které Šeban odvedl pořádný kus práce, a zejména debutové album nové skupiny Free Faces Almost True Story (viz recenzi v tomto čísle), jejíž základ tvoří jedno z možná nejsehranějších evropských instrumentálních trií (se Šebanem basista Oskar Rózsa a bubeník Marcel Buntaj, frontmanem je zpěvák Maroš Hečko), vlastně už to takové překvapení nebylo. Už jsem věděl, že mám co do činění s jednou z nejinvenčnějších postav, jaké se na hudební scéně bývalé federace v současné době vyskytují.
(VELMI) VÝBĚROVÁ DISKOGRAFIE
Demikát(1986)
Peter Lipa: Je to stále tak (1987)
Pavol Hammel: Verejná lyrika (1987)
Banket: Druhá doba (1988)
Baal (1989)
Banket: Vpred (1990)
Dežo Ursiny: Ten istý tanec (1992)
Robert Stanke: Kiss The Sky (1993)
Andrej Šeban: Čo dom dal (1993)
Dežo Ursiny: Príbeh (1994)
Peter Lipa: Naspäť na stromy (1994)
Ivan Král: Nostalgia (1994)
PPF(1996)
Richard Muller: LSD (1996)
Pavol Hammel: Unplugged (1996)
Andrej Šeban Band... (1997)
Peter Lipa: Čierny Peter (1998)
Richard Muller: Nočná optika (1998)
Free Faces: Almost True Story (1998)
---------------------------------------------------------
ANDREJ I.
Obligátní vstupní otázka profilových rozhovorů: jak ses dostal k hudbě?
Napřed jsem poslouchal Gotta a podobné věci. První rocková deska, která se ke mně dostala, byla Deep Purple in Rock. Slyšel jsem ji někdy ve dvanácti letech a dodnes jsem se z toho úplně nevzpamatoval. Tehdy jsem si řekl - ano, tohle chci, a začal jsem se věnovat kytaře. Dostal jsem elektrickou kytaru Tornádo, na které byla krásná nálepka s americkou vlajkou, což se v té době strašně cenilo. Strýc mi ukázal první akordy, na něco jsem si přišel sám, protože jsem trochu uměl na klavír. A jak už to tak bývá, asi po dvou, třech týdnech jsem založil první kapelu. Z vedlejšího domu přišli sousedi, bráchové, že hrají basu a buben, a za domem měl otec garáž, kde jsme začali zkoušet - takže jsem začínal přesně 'podle pravidel', jak se to píše v různých encyklopediích. Bylo to se vším všudy - s nadšenými reakcemi kamarádů, méně nadšenými reakcemi sousedů, včetně policajtů, kteří nás dvakrát přišli vyhodit (ale my byli dost posraný na to, abychom se jim postavili a stali se undergroundem, takže jsme sklapli a tiše šli domů). Hráli jsme 'náročnou instrumentální jazzrockovou tvorbu', což znamenalo, že pokud to nebylo komplikované tak, abychom to neuměli zahrát, nebyli jsme spokojení. (smích) Zúčastňovali jsme se různých soutěží politické písně, protože nic jiného nebylo, dostali jsme nějaké diplomy a zažili jsme také první kontakty s komunismem. Třeba když jsme si vymysleli, že se budeme jmenovat Eukalyptus. Šli jsme na národní výbor, že pod tímto názvem chceme dělat přehrávky. Jeden dobrý pán nás rovnou poslal do piče, vysvětlil nám, že bychom se měli jmenovat třeba Sputnik nebo Mladosť. A když viděl, že ti dva bráchové se jmenují Lapošovi, vymyslel nám 'z listu' název Trio Lapošovci... Horší neexistuje... (smích) Pod tímhle názvem jsme hráli na těch soutěžích a na diskotékách, kde jsme vždycky zahráli tři náročné kompozice v tesilových kalhotách, protože texasky byly zakázané...
MARIÁN
Na nějaké takové akci mě viděl Marián Greksa a zavolal, abych si přišel zajamovat. Tak se stalo a dohodli jsme se, že uděláme zábavovou kapelu, vyděláme nějaké peníze a tak. Vybrali jsme písničky, na které dodnes nedám dopustit - Hammela, Žbirku, Modus. Byla to sranda, zažili jsme první kontakty s alkoholem, první nevázané sexuální radovánky, ale netrvalo to moc dlouho.
Jako kytarista jsi byl pořád samouk?
Začal jsem chodit na klasickou kytaru k Pavlovi Malovcovi, vydržel jsem to přesně rok a zjistil jsem, že mě to hrozně nebaví. Začal jsem si shánět knížky a dostal se k takovým, které dodnes považuji za výborné -třeba Tajemství akordových značek od Šolce, což je pro začátečníka dokonalé, potom Velebného Jazzová praktika, prostě všechno, co se tu dalo sehnat, včetně východoněmeckých nebo maďarských not.
S Mariánem jsme potom postavili nový repertoár. Hráli jsme Maggie's Farm od Dylana a White Room od Cream, ale zbytek byly naše věci. Pojmenovali jsme se Nervy a domluvili si první skutečný koncert, ale nějaký dobrák si všiml, že nemáme povolení, a koncert nám zakázali. To byla jedna z mých prvních skutečných životních frustrací, protože jsme si půjčili aparát, připravili kostýmy, hrozně jsme zkoušeli... Dostali jsme - vlastně za nic - tříměsíční dištanc, ale Marián vymyslel, že ho obejdeme přejmenováním na Demikát. Poprvé jsme hráli na jednom studentském internátu s velkým ohlasem, a tím začalo velmi šťastné dvouleté období. Byli jsme samozřejmě 'new wave' - černé brýle, saka, prostě vychytaná image. V roce 1983 byl v PKO koncert Mladá vlna '82, kde hrály nejúspěšnější amatérské kapely, a my jsme dostali cenu. Byl o tom natočený filmový týdeník, mělo vyjít zvláštní číslo Populáru, ale přišel komunista a celé to poslal do prdele. Druhý ročník se neopakoval.
V roce 1983 Marián Greksa dostal nabídku od Modusu. Tím skončilo období Demikátu, ale ještě předtím došlo k velmi nešťastnému kroku - Marián vydupal na Opusu desku. Z původních věcí tam byla jen jedna a ta deska není dobrá. Muzikantsky v ní není problém, ale myšlenkový background je o ničem.
Mezitím jsem začal chodit na soukromé hodiny hudby k profesoru Borisi Turzovi, kam jsem pak docházel deset let. To byl člověk, který mi poprvé trochu otevřel oči. Dal mi takové řemeslo, které je nenarušitelné - klavír, skladba, sluchové a harmonické analýzy, poslech vážné hudby. Rozhodl jsem se, že půjdu na hudební vědu, což se stalo, a dokončil jsem ji (chvíli jsem byl kvůli vojně na Vysoké škole ekonomické, odkud mě ale okamžitě vyjebali).
RICHARD
Po škole jsem nastoupil na vojnu do VUSu, kde jsem se setkal s Richardem Mullerem, se kterým jsem se znal už z Mladé vlny. Strávili jsme spolu rok, kdy jsme se intenzivně bavili o životě i o hudbě. On už tehdy měl Banket a dohodli jsme se, že tam nastoupím. Udělali jsme desku Druhá doba, kde vlastně hraju -navzdory tomu, co je napsané na obalu -všechny kytary, basy i synťáky, a vyjeli jsme na turné, které trvalo nějaké tři roky. Bylo to dobré období, strašně poctivě jsme jeli v muzice - žádné mejdany, žádné baby, nic. Bohužel... (smích)
Původní Banket byla čistě syntezátorová kapela. Ta změna, která se na Druhé době odehrála, byla zapříčiněna jen tvým vlivem, nebo si ji přál i Richard?
My jsme to tehdy moc neřešili, protože nám šlo v první řadě o samotné písničky. Vtip byl třeba v tom, že když si poslechneš první desku Banketu Bioelektrovízia, začíná mojí kytarou - tehdy mi Richard zavolal, že bude fór, když deska synťákové kapely bude začínat kytarou... Na Druhé době bylo jasné, že když jsem členem Banketu, ty kytary tam prostě budou.
Během koncertování Banketu vznikla deska Baal, což byla scénická hudba pro martinské divadlo na text Kamila Peteraje, který přebásnil Brechta. Baal je jediná Brechtova hra, kde není původní hudba. Dostali jsme to jako kšeft, dělali jsme v dost velkém presu, natočili to asi za dva a půl dne, ale měli jsme pocit, že je to dobré, že je to něco jiného než Druhá doba, a pomýšleli jsme na to, že by muzika mohla vyjít na desce, což v té době bylo nerealizovatelné. Vyšlo to až po revoluci.
Po Baalovi na mě začal Richard tlačit, že potřebuje hity, že chce být v sobotu v estrádě a takové kraviny. Odrazilo se to na poslední desce Banketu Vpred, kde už jsme se moc nebavili a dokonce došlo k 'fyzickému kontaktu' - ne že bychom se přímo zmlátili, ale bylo to na spadnutí. Takže jsme se bez jakýchkoli vysvětlování a vyříkávání si pocitů rozešli a nekomunikovali asi tři nebo čtyři roky.
Důvod dočasného rozchodu s Richardem Mullerem byl tedy spíš umělecký, nebo osobní?
To se nedá oddělovat. Byl tam i lidský problém. Oba jsme se oženili a taková životní změna s člověkem zamává. Nebyli jsme schopni otevřeně komunikovat a problémy se začaly nabalovat. Jeden čas jsme se skoro ani nezdravili.
Když skočím pár let dopředu, jak se stalo, že jste se zase 'sešli'?
Richard na BMG protlačil vydání Baala a setkali jsme se na křtu. Z hovoru vyplynulo, že jsme se oba dostali do jiných souvislostí, začalo se to nějak spojovat a on mi posléze pustil čtyřicet písniček, které měl udělané s Jaroslavem Filipem. Chtěl z nich natočit rockovou desku.
Ještě před tím, než jsme tuhle písničkovou desku udělali, přišel Richard s myšlenkou totální svobody, tedy s tím, že jako skupina PPF (Po piči front) natočíme desku totálních improvizací. Nadšeně jsme to přijali. Samozřejmě se to neobešlo bez různých pokusů s marihuanou, basista Oskar Rózsa tehdy jel natvrdo ve všech drogách.
Myslíš, že drogy byly pro výsledek důležité?
Někteří muzikanti zhulení hrát nemůžou, jiní se naopak otevřou a začne to pro ně být velmi vzrušující, což se stalo například mně.
Ten marihuanový pocit při hře je pro mě pozitivní věc - čímž netvrdím, že mi to někdy nepřekáží. Rozhodně to nemám tak, že 'bez trávy ani notu'. Je ale fakt, že v PPF to sehrálo velkou úlohu, protože jsme měli dost velký strach na to, abychom si sedli do studia a začali jen tak hrát, což ty jsi v Rock & Popu potom dost natřel.
V té souvislosti by mě zajímalo, jak se na desku PPF díváš dnes. Není taková hudba jen pro ty, kteří jsou - byť jen jako posluchači - přímo přítomni jejímu vzniku?
Podívej, PPF je pro nás první deska, kde jsme se vydali vlastní cestičkou. Nechci nás vychvalovat, ale na improvizaci celé kapely je třeba mít kuráž. Je tam cítit, že jsme se skutečně s ničím nesrali, je v tom energie, je to otevřené. Byl to první pokus se osvobodit od toho komunismu, který v nás všech pořád byl, od těch neuvěřitelných blbostí - pouček, jak se mají dělat desky, co se při tom může a co už ne. Všichni si za PPF budeme stát, i kdyby se měl zbořit svět. A jestli je to přenosné? Nevím, ale je jisté, že dodnes chodí lidi, kteří jsou schopni zaplatit strašné prachy, aby se k té desce dostali.
Takže se dá PPF považovat za zásadní zlom ve tvém vnímání muziky?
Samozřejmě - a nejen muziky. Ve vnímání všeho. Ale to začalo už u Deža.
K tomu se ještě dostaneme. Zůstaňme ještě u Richarda.
Dobře. Udělali jsme PPF, byla tam velká al-koholově-drogová pnutí, což nebudu víc rozebírat, ale patří to k věci, a vzniklo písničkové album LSD. Měli jsme radost, jak nám to jde, že se umíme posadit, udělat bum bum, a je to tam. LSD vzniklo přesně tímhle způsobem a je to nadusaná rocková deska, kterou bohužel nikdo nezná.
Není škoda, že v téhle době, kdy jste si tolik hráčsky rozuměli, kapela živě moc nehrála?
Ale slovenské turné k LSD bylo famózní a nesmírně úspěšné. Oskar ovšem začal mít těžké drogové problémy, šel na léčení - už ho má za sebou a je v pohodě - a začalo docházet k různým lidským skřípotům. Udělali jsme s Richardem ještě Noční optiku, klidnou desku, žádné rock'n'rolly, žádný křik, žádné boosterované kytary, prostě klid, písničky. Skončilo to koncertem na Pasienkoch, s hosty, světly, prostě s typickou Richardovou megalomanií. On měl ovšem tehdy dost závažné problémy, choval se negativně a po koncertě bylo jasné, že je v kapele velká nasranost. Nočná optika už byla natočená a nastalo ticho, každý si začal dělat svoje. Až teď v zimě jsem s Richardem odehrál asi šest nebo sedm koncertů a po nich se ten lidský problém, který mezi námi zároveň s obrovskou vzájemnou přitažlivostí vždycky byl, vyvrbil tak, že jsme si poprvé v životě opravdu všechno vyříkali přímo do ksichtu. Rozhodl jsem se, že s ním po posledních zkušenostech na pódium nevylezu, dokud nebude v takovém pořádku, abych měl jistotu, že tam neprovede nějakou šílenou a hlavně zbytečnou kokotinu. Jinak máme ale s Richardem vynikající vztah. Konečně je to takové, jak to mezi lidmi má být, a všechno ostatní je ve hvězdách.
DEŽO
Už jsi před chvílí zmínil Deža Ursinyho, se kterým jsi v závěru jeho života spolupracoval. Říkal jsi, že to pro tebe byl velký zlom.
Setkání s Dežem je v mém životě jeden z momentů, který mě dostal do toho stavu, ve kterém se nacházím teď. Nebojím se říct, to byl z jeho generace jediný člověk, který říkal pravdu, ať se to někomu líbilo, nebo nelíbilo. Myslím ve smyslu tvorby. Vždycky přímo stál za svým názorem - a za názorem Ivana Štrpky, protože oni byli jako jeden - a nekompromisně si šel svou cestou. Měl jsem to štěstí, že jsem s ním trávil i hodně soukromého času, byli jsme si lidsky dost blízko. Cítil jsem, že je v Dežovi něco, k čemu se toužím dostat, ale čemu ještě nerozumím - to je to postavení se za věc, kterou uděláš. Úvahy o tom, co tomu řeknou lidi nebo rádia, vůbec neexistovaly, i když si byl těchto souvislostí plně vědom. Jeho způsob, jak hrát písničky, hledání jejich chuti, je pro mě zásadní a snažím se to dělat podobně. Největšími písmeny je tam napsáno slovo klid. Uvnitř se absolutně uklidnit, uvolnit a teprve až potom hrát a vyprávět příběhy - to je něco, co je pro mě dodnes alfou i omegou toho, jak dělat muziku.
Říká se, že Ursiny byl tak magická osobnost, že pod jeho vedením dokázali muzikanti hrát úplně jinak, než byli zvyklí. Zažil jsi to taky?
Cítil jsem z něho ještě něco víc než magič-nost. Bylo tam cosi, co jsem nikdy ve spolupráci s jiným interpretem nezažil. Pracovalo se tak, že jsme přišli do studia, on na klavír zahrál písničku, my jsme si napsali akordy, začali jsme hrát a pokud nenastalo to přesné propojení mezi lidmi - což my jsme tehdy ještě přesně neuměli odhadnout, ale on to dokonale cítil - nenahrála se ani nota. To znamená, že první písnička se většinou 'zdráhala', protože chvíli trvalo, než začala neverbální komunikace fungovat. Někdy to trvalo dlouho, i pět, šest hodin. Ale v momentě, kdy jsme se chytili, už to šlo bez zádrhelů. Dvojalbum Ten istý tanec, kde původně bylo původně šestadvacet věcí, ale Dežo dvě vyhodil, vzniklo tak, že se šlo v pátek do studia a natočili jsme jedinou písničku - to bylo to úvodní šestihodinové trápení. A potom od soboty do úterka se natočilo zbývajících pětadvacet věcí. Šel jsem za Dežem a ptal se ho, jak je to možné, že muzikanti, kteří spolu nikdy nehráli, můžou natočit za čtyři dny šestadvacet věcí. A on odpověděl: „Ale já se na vás soustřeďuju už několik měsíců..." Víš, já jsem v té době měl despekt k takovým těm buddhisticko-východním pohádkám, ale dnes vím, že tyhle věci opravdu fungují. Nepochybuju o nich, protože vím, nakolik se do některých věcí odrážejí.
Nemyslíš si z dnešního pohledu, že se Ursiny při té rychlé práci někdy dopustil omylu? Že se třeba nějaké pasáže měly přetočit?
Ne. Nemyslím si to ani u jedné jeho desky, ani u jedné noty, kterou kdy nahrál. I když je pravda, že to byl normální člověk a dokázaly ho přepadnout pochybnosti. Hlavně v případě toho dvojalba, protože tam si poprvé ve své kariéře napsal sám skoro všechny texty. Natočil všechny zpěvy a jednoho dne se rozhodl, že nechá všechno smazat. Ptal se producenta Pavla Baňka, kolik by stálo celé to zrušit, ale Daněk ho dost podržel, Dežo věci znovu nazpíval a pustil to. Takže měl v sobě pochybnosti a byly chvíle, kdy ho převážily na negativní stranu. Svou roli v tom samozřejmě sehrála rakovina, která mu komplikovala život, a jeho absolutně statečný boj s ní.
Největší chvíle, které jsem s Dežem zažil, se odehrávaly tehdy, kdy přinesl písničku, v níž byly akordy, které jsem nikdy předtím ani nikdy potom takhle po sobě neslyšel. Řeknu ti příklad: na desce Príbeh je třeba písnička Ktosi ešte bdie, ve které jsou čtyři akordy C dur - B dur - G dur - e moll. Ty jsem v životě v tomhle pořadí neslyšel, ačkoli to jsou běžné akordy, které zná každý. Řekl jsem to Dežovi a on se jen usmál a povídá: „Já vím." Rozumíš, tehdy jsem pochopil, že vnitřní svoboda spočívá v tom, že si člověk najde svoje akordy a je si toho vědom. V tomhle je pro mě Dežo v našem regionu a podle mě i ve světovém měřítku absolutně jedinečný. Je to stejná kategorie jako Miles Davis a neznám nikoho, s kým bych ho mohl srovnat.
Proč si myslíš, že si tě vlastně vybral ke spolupráci? Sehrálo v tom roli tvoje muzikantství, nebo spíš lidská stránka?
To neumím posoudit. Dežo hrál s mnoha lidmi. Někteří z nich si zase šli po svých a něk teří zůstali. To znamená, že se pokoušel o lidské kontakty, někdo nezareagoval a zrovna já nebo Oskar Rózsa jsme zareagovali. Zažil jsem s ním spoustu neuvěřitelných příhod. Viděl jsem zázraky. Viděl jsem, jací lidé se kolem něj motali. Jednou jsme šli už dost opilí v noci po sídlišti a proti nám šel takový ten sídlištní 'loser' neurčitého věku. Dežo ho znal, zastavil ho a požádal ho, jestli by mohl něco zarecitovat. A tenhle člověk, ten šílený ahasver, začal plynule česky recitovat báseň - teď už nevím jestli od Baudelaira nebo Verlaina. A recitoval asi šest minut, obrovský flák... Jakové příhody jsou neuvěřitelné. On na tom sídlišti žil a přímo proti vchodu do svého domu měl takovou tu klasickou sídlištní putyku, kde se scházela takzvaná spodina. A on v té hospodě sedával celé hodiny, povídal si s nimi a oni ho milovali, protože byl jeden z mála, kdo s nimi uměl komunikovat - přitom samozřejmě většina z nich vůbec nevěděla, co je zač, natož aby znali jeho hudbu. Ale když tam dnes přijde jeho syn se psem, pořád je tam za nejváženějšího hosta.
Dá se pojmenovat to nejdůležitější, co sis z té poměrně krátké spolupráce s Ursinym odnesl?
Ano. Tehdy jsem měl složité lidské období, protože jsem se bolestivě rozcházel se ženou, a on mi řekl: „Víš, musíš být pánembohem ve vlastním světě." Dežo tu větu řekl s takovou vírou, že jsem ani na chvilku nepochyboval, že je to realizovatelné. On tehdy bojoval s rakovinou a zabýval se velmi hluboce východní mystikou, takže mi říkal věci, kterým jsem tehdy vůbec nerozuměl, ale dneska už jsem skoro na všechny přišel. Jednou mi například řekl: „Ty jednou budeš zpívat. "Já na to: „Dežo, ty jsi se úplně zbláznil." A vidíš, dneska mám natočených sedmnáct písniček s vlastními texty. A hned první, kterou jsem kdy napsal, je o Dežovi, o našem vztahu.
PETER
Třetím významným zpěvákem, se kterým jsi natáčel i koncertoval, je Peter Lípa. Na rozdíl od, řekněme, rockerů Můllera a Ursinyho je to člověk, zosobňující slovenský jazzový mainstream a blues. Co tě přimělo s ním spolupracovat?
Prostě mi jednoho dne zavolal. Mainstreamoý jazz mě nezajímal, ale blues a obyčejné písničky mě bavily. Sblížili jsme se okolo desky Naspät'na stromy, ale také jsme hodně jezdili po celém světě, byli jsme na neuvěřitelných místech, mám z toho tuny zážitků. Naposledy jsme natočili desku Čierny Peter, která, řekněme si to otevřeně, nemá s jazzem vůbec nic společného, a já jsem dospěl k přesvědčení, že naše spolupráce je - alespoň na určitou dobu - uzavřená.
Celý můj dosavadní život, kdy jsem hrál s Greksou, Lipou nebo Mullerem, byl dán tím, že jsem stále hledal někoho vedle sebe, s kým budu takové dvojče, jako jsou třeba -když budu hodně machrovat - Page a Plant nebo Varga a Hammel. A to se řešilo do té doby, než jsem napsal svůj první text. Tehdy jsem pochopil, že tím partnerem jsem si já sám, nikdo jiný. Ale zároveň se v mém životě objevil taky Maroš Hečko, se kterým jsme založili Free Faces. A to je konečně člověk, který umí improvizovat, psát texty, má vlastní tvář a názor. Takže to jsou dva mé současné světy - Free Faces a sólová deska, kterou teď dokončuju. Proto taky pomalu a jistě končí spolupráce s jinými zpěváky. Nerozcházím se s nimi proto, že by to byli kokoti, ale proto, že chci veškerou sílu a čas věnovat Free Faces a lidem okolo nich.
Ještě bych se vrátil k Lipoví. Na desce Naspät' na stromy hraješ poměrně tradičně, zatímco živě jsi spíš experimentoval. Byl to velký rozdíl?
Když se točilo Naspät' na stromy, byl jsem ještě daleko od toho, kde se dobře cítím. Tehdy jsem tradici hodně věřil a myslel jsem, že tam končí můj hráčský potenciál. Byly to věci, které jsem už uměl, nicméně mě přestávaly bavit. Pak ale přišlo to zvláštní období, kdy vznikli Free Faces a jednoho dne jsme jamovali ve studiu a vznikly z toho úplně nové věci. Objevil jsem efekty, zvukomalbu, zjistil jsem, kolik existuje věcí, které nepoužívám. Posunul mě v tom i Dead Man, film, kde úplně neskutečně hraje Neil Young. Tehdy jsem si řekl - kurva, vždyť tohle všechno umím, přesně vím, jak každého zvukového detailu dosáhnout. Na koncertech s Lipou to pak vyplynulo samo. Nejlépe vidět bude tenhle přechod na mé sólové desce. Bude to dvojalbum, kde na jedné - písničkové - desce hraju tradičně a na druhé, víc instrumentální, naopak hodně roztodivně. To album zachycuje přesně dva roky mého života, aniž bych si to původně uvědomoval. Těch sedmnáct písniček drží pohromadě tak, že tomu ani sám nerozumím.
ANDREJ II.
Psát texty je mnohem konkrétnější způsob vyjádření než hrát sólo na kytaru. Nebyl to problém?
Podívej, v mém životě nastaly změny. Odešel jsem od manželky, začal jsem žít na jiném konci Bratislavy s jinou ženou, octl jsem se na tom sídlišti, kde jsem denně potkával Dežova syna se psem. Začal jsem dávat velký pozor na svoje pocity, na myšlenky, které mi táhnou hlavou, a jednoho dne jsem je začal zaznamenávat na papír a hrát si k tomu na kytaru. Zjistil jsem, že mi to dělá hrozně dobře, protože jsem najednou viděl sám sebe na papíře.
To je opravdu něco jiného než stát a hrát na kytaru, i když je to v principu to samé. Text je jasné slovo. Dělá tě zranitelnějším.
Nemáš z toho strach?
Ne. A říkám tam o sobě v podstatě všechno. V těch textech je můj vztah k Richardovi, Oskarovi, Dežovi, k ženám mého života, politice, svým způsobem i k drogám. Ale není to tak, že bych tam ta témata dával vědomě. Přicházelo to naprosto spontánně. Hodně lidí mě dokonce varovalo: „Dávej si pozor, hodně lidí to nezvládne a budou do tebe rejpat." A\e já se cítím natolik silný, že si dokážu každé slovo obhájit.
Byly pro tebe důležité texty u desek, na kterých ses podílel jako muzikant?
Pochopitelně. Když hraju s nějakým zpěvákem, text je velké vodítko. U Deža jsem těm textům nerozuměl, protože to byly velké klády a při hraní jsem nestačil analyzovat, o čem to vlastně je. Ale ta slova stejně posloucháš a ty věty v tobě zůstávají, ať chceš nebo nechceš. Reaguješ na chuť a vůni těch slov.
IVETA
Ty jsi nahrával s kdekým, třeba i s Ivetou Bartošovou. Neměl jsi v takových případech problém se pod takovou desku podepsat - třeba právě kvůli hloupým textům?
Ne, já ti to vysvětlím. Je to jednoduché. S Ledeckým, s Bartošovou - a dělal jsem, mimochodem, i s horšími, jestli se to tak dá říct, třeba s Monikou Absolonovou, což je jiné peklo - jsem pracoval ze dvou důvodů. Jednak za to bylo relativně hodně peněz. Byl jsem rád, že nemusím chodit do práce a dovedu se hudbou uživit. Druhá věc je, že při takové práci jsem poznal spoustu všelijakých lidí, poznal jsem jejich postoje, názory, vztahy, a tím člověk hodně pochopí. Na desku s Ivetou Bartošovou se podepsat nestydím, protože aranžérská a hráčská práce, kterou jsem tam odvedl, je absolutně v pořádku a není mi co vyčítat. Ale producentem té desky je Láďa Štaidl a myšlenkový svět je jeho záležitost... Dělal jsem na různých deskách s různými lidmi, za svým hraním si stojím, ale vím, že tahle doba už skončila. Už to nepotřebuju. Prošel jsem si tím a zjistil, že to není nic pro mě. Možná to stálo zbytečně moc času, chvílemi to bylo bolestivé, ale nelituji toho ani se za to nestydím. Povím ti to takhle: hrál jsem s Dežem a taky jsem udělal desku s Bartošovou. Ale většina těch, kdo hráli s Bartošovou, s Dežem nikdy nespolupracovali...
FREE FACES
Tvůj současný svět se točí kolem skupiny Free Faces, která hraje hodně moderní hudbu s výrazným podílem elektroniky. Prošel sis, jako spousta lidí, obdobím, kdy ti 'mašiny' lezly na nervy?
Elektronika je v první řadě výrazový prostředek a jejími odpůrci jsou lidé, kteří neumějí hrát. Většina muzikantů, když dostane nový efekt, dělá jednu velkou chybu: hrají tak, jak hráli předtím, jen si k tomu zapnou tu krabičku. Ale to je špatně, protože každá krabička vyžaduje trošku jiný pohled na věc. Je to jako se synťáky. Synťák je nástroj, se kterým se dají dělat velké věci. Když s ním napodobuješ flét nu nebo smyčce, jsi trapný amatér. Ale s těmi zvuky se dá hrát, jako barvu je můžeš použít jakkoli. Jen když se budeš tvářit, že to je opravdový smyčcový orchestr, nabiješ si hubu.
V elektronice vidím otevřenou budoucnost. Ta neskutečná nabídka nástrojů a zvuků je obrovskou výzvou pro tvořivé lidi, aby zkoušeli zjistit, co všechno se z nich dá dostat. Proto miluju spoustu tanečních desek, které jsou prostě fantastické, pozitivní...
No, takový Tricky...
Souhlasím, ten je temný. Ale pořád je to něco jiného než Psí vojáci. Tricky není deprese. Je to hodně hluboce procítěný smutek nad stavem tohoto světa. A má neuvěřitelný vkus, obrovskou zvukovou invenci. Takže bránit se tomu a tvrdit, že 'to správné' je jen v kytaře a drátu je nesmysl. Ano, je to tam taky. Clapton s kytarou a drátem je stejně silný jako Tricky se samplery.
Na desce Free Faces je jedna věc, jejíž základní sampl pochází z našeho triového koncertu, ke kterému Maroš dodatečně vymyslel melodii s textem. Tím chci říct, že se mění nejen hudba, ale i technologie její výroby. Nevidím žádný důvod se novým technologiím bránit. Všechno je k dispozici. Není to tak, že 'blues už ne a elektronika ano', ani naopak. Jsou to různé části jednoho světa, stejně jako věci, které posloucháme, a které sahají od Lou Reeda přes Sylviana, Davise, Jarretta, Garbarka, Frisella až po Massive Attack nebo Unkle {soukromou hitparádu Andreje Šebana viz na str. 124-pozn. aut).
Kdy jste vlastně Free Faces založili?
Přesně před rokem. Sešli jsme se jako trio, pojmenované Three Faces, ve studiu, jen tak jsme si hráli a natočili asi hodinu hudby. Začali jsme se scházet s Marošem Hečkem, se kterým se známe už hrozně dlouho, on nám ze své obrovitánské diskotéky pouštěl věci, o kterých jsme neměli tušení. A pak jsme, už jako Free Faces, s Marošem začali zkoušet, strašně nás to chytlo a už jsme v tom jeli. Takže v tom nebylo nic racionálního. Maroš se zjevil přesně ve chvíli, kdy se zjevit měl.
Free Faces se poprvé prezentovali na EP se zhudebněným Ferlinghettim. Mělo to nějaký symbolický význam?
Marošova soukromá agentura vydávala Ferlinghettimu krásnou knihu. My jsme v té době dali Marošovi poslechnout nahrávky, které jsme udělali ještě jako trio, a jeho napadlo, že bychom společně mohli jako součást té knihy čtyři básně zhudebnit. A my jsme se tím nadchli, protože Ferlinghetti nám připadal jako absolutně košer člověk na to, abychom s jeho texty pracovali. I když je to dneska sedmdesátiletý strejda, na jeho tváři vidíš, že má pořád rád život a září jako sluníčko.
Na desce je poděkování Billu Laswellovi. On má s Free Faces něco společného?
Mohl bych mystifikovat, protože by na to byla ta pravá chvíle, ale nebudu. Je to proto, že loop v písničce Diva je jeho, ale nevím přesně, odkud ho Oskar stáhl. Řekli jsme si, že mu poděkujeme - a že tím třeba taky vzbudíme nějaké dohady. Jak je vidět, dobře jsme udělali... (smích)
Hostem na albu je Martin Burlas, který je -alespoň v Čechách - vnímán jako takový guru slovenského undergroundu.
Ano, na Slovensku ho skoro nikdo nezná...
Znamená jeho přizvání jakési vaše přihlášení se k této scéně?
Ne, má to prozaičtější důvod. Maroš Hečko má s Martinem Burlasem a dalšími lidmi kapelu Bezmocná hrstka. A my máme Martina rádi, je to velmi 'svojský' člověk, a proto jsme mu zavolali. Kromě toho má neuvěřitelný synťák Virus...
Hrajete s Free Faces živě?
Zatím ne. Připravujeme na duben velké slovenské turné. Bude zasponzorované, čili by neměly chybět všechny náležitosti - velká aparatura, dobrá světla, lasery. Totéž bychom chtěli udělat koncem roku v Cechách. Jinak hrajeme ve filmovém klubu 901, v takové vysokoškolské aule, kde naživo improvizujeme k němým filmům, což je neuvěřitelná prdel. Dělali jsme Upíra Nosferatu, Metropolis, prvního slovenského Jánošíka, Andaluského psa, Friga na mašině... Jednou jsme to dělali i s Richardem, který to svobodně komentoval, různé postavy daboval v různých jazycích... No, prostě neuvěřitelná sranda, všichni se šíleně bavíme.
ANDREJ III.
V některých letech jsi dělal i třeba osm stylově naprosto odlišných desek. Připadá ti, že tahle neukotvenost souvisí nějak s tvojí povahou?
Já bych to nenazýval neukotveností. Cítím se dobře ve vícero věcech - když mám rád grilované kuře, přece ho nebudu jíst každý den. Umím hrát instrumentální muziku, umím improvizovat, umím hrát tak, že si jazzoví posluchači nevšimnou, že nejsem jazzman. Přesto se v současné době můj záběr ustaluje. Jestli všechno dobře půjde, budou jen Free Faces a satelitní kapely - já mám s Marošem kapelu DJ Iljušin, Oskar s Marošem mají La Belle Epoque, pak jsou ještě Inner Space Astronaute, Slovenské náhodné povstanie a jiné, které se zatím pohybují ve sféře názvů, ale začínáme na nich dělat, (smích)
Takže termíny jako stylová čistota ti nic neříkají?
Vezmi si Prince nebo Zappu - to je nějaká
stylová čistota?
...
ANDREJ ŠEBAN
PÁNEMBOHEM VE VLATNÍM SVĚTĚ
Dovolte mi trochu osobnější úvodní poznámku. Slovenského kytaristu Andreje Šebana (1962) jsem jako zajímavého hráče registroval už od dob Banketu, tedy z konce 80. let. Dlouhá léta mi připadal jako profesionál, schopný na nejvyšší úrovni kohokoli doprovodit, případně si klidně vystřihnout album instrumentálek na pomezí rocku a jazzu, nicméně mi na jeho hře pořád nějak chyběla osobitost - zdálo se mi, že hraje trochu pod nadvládou svých rychlých prstů. To všechno se změnilo loni na jaře, kdy jsem zažil úžasné společné vystoupení jeho kapely s Jiřím Stivínem na jazzovém festivalu v Šumperku, a konečnou ránu mi uštědřil o pár měsíců později v Praze, kde pro mě neskutečným způsobem doprovázel Petra Lipu. Když pak vyšla nová - a podle mě zatím nejlepší - deska Richarda Mullera Nočná optika, na které Šeban odvedl pořádný kus práce, a zejména debutové album nové skupiny Free Faces Almost True Story (viz recenzi v tomto čísle), jejíž základ tvoří jedno z možná nejsehranějších evropských instrumentálních trií (se Šebanem basista Oskar Rózsa a bubeník Marcel Buntaj, frontmanem je zpěvák Maroš Hečko), vlastně už to takové překvapení nebylo. Už jsem věděl, že mám co do činění s jednou z nejinvenčnějších postav, jaké se na hudební scéně bývalé federace v současné době vyskytují.
(VELMI) VÝBĚROVÁ DISKOGRAFIE
Demikát(1986)
Peter Lipa: Je to stále tak (1987)
Pavol Hammel: Verejná lyrika (1987)
Banket: Druhá doba (1988)
Baal (1989)
Banket: Vpred (1990)
Dežo Ursiny: Ten istý tanec (1992)
Robert Stanke: Kiss The Sky (1993)
Andrej Šeban: Čo dom dal (1993)
Dežo Ursiny: Príbeh (1994)
Peter Lipa: Naspäť na stromy (1994)
Ivan Král: Nostalgia (1994)
PPF(1996)
Richard Muller: LSD (1996)
Pavol Hammel: Unplugged (1996)
Andrej Šeban Band... (1997)
Peter Lipa: Čierny Peter (1998)
Richard Muller: Nočná optika (1998)
Free Faces: Almost True Story (1998)
---------------------------------------------------------
ANDREJ I.
Obligátní vstupní otázka profilových rozhovorů: jak ses dostal k hudbě?
Napřed jsem poslouchal Gotta a podobné věci. První rocková deska, která se ke mně dostala, byla Deep Purple in Rock. Slyšel jsem ji někdy ve dvanácti letech a dodnes jsem se z toho úplně nevzpamatoval. Tehdy jsem si řekl - ano, tohle chci, a začal jsem se věnovat kytaře. Dostal jsem elektrickou kytaru Tornádo, na které byla krásná nálepka s americkou vlajkou, což se v té době strašně cenilo. Strýc mi ukázal první akordy, na něco jsem si přišel sám, protože jsem trochu uměl na klavír. A jak už to tak bývá, asi po dvou, třech týdnech jsem založil první kapelu. Z vedlejšího domu přišli sousedi, bráchové, že hrají basu a buben, a za domem měl otec garáž, kde jsme začali zkoušet - takže jsem začínal přesně 'podle pravidel', jak se to píše v různých encyklopediích. Bylo to se vším všudy - s nadšenými reakcemi kamarádů, méně nadšenými reakcemi sousedů, včetně policajtů, kteří nás dvakrát přišli vyhodit (ale my byli dost posraný na to, abychom se jim postavili a stali se undergroundem, takže jsme sklapli a tiše šli domů). Hráli jsme 'náročnou instrumentální jazzrockovou tvorbu', což znamenalo, že pokud to nebylo komplikované tak, abychom to neuměli zahrát, nebyli jsme spokojení. (smích) Zúčastňovali jsme se různých soutěží politické písně, protože nic jiného nebylo, dostali jsme nějaké diplomy a zažili jsme také první kontakty s komunismem. Třeba když jsme si vymysleli, že se budeme jmenovat Eukalyptus. Šli jsme na národní výbor, že pod tímto názvem chceme dělat přehrávky. Jeden dobrý pán nás rovnou poslal do piče, vysvětlil nám, že bychom se měli jmenovat třeba Sputnik nebo Mladosť. A když viděl, že ti dva bráchové se jmenují Lapošovi, vymyslel nám 'z listu' název Trio Lapošovci... Horší neexistuje... (smích) Pod tímhle názvem jsme hráli na těch soutěžích a na diskotékách, kde jsme vždycky zahráli tři náročné kompozice v tesilových kalhotách, protože texasky byly zakázané...
MARIÁN
Na nějaké takové akci mě viděl Marián Greksa a zavolal, abych si přišel zajamovat. Tak se stalo a dohodli jsme se, že uděláme zábavovou kapelu, vyděláme nějaké peníze a tak. Vybrali jsme písničky, na které dodnes nedám dopustit - Hammela, Žbirku, Modus. Byla to sranda, zažili jsme první kontakty s alkoholem, první nevázané sexuální radovánky, ale netrvalo to moc dlouho.
Jako kytarista jsi byl pořád samouk?
Začal jsem chodit na klasickou kytaru k Pavlovi Malovcovi, vydržel jsem to přesně rok a zjistil jsem, že mě to hrozně nebaví. Začal jsem si shánět knížky a dostal se k takovým, které dodnes považuji za výborné -třeba Tajemství akordových značek od Šolce, což je pro začátečníka dokonalé, potom Velebného Jazzová praktika, prostě všechno, co se tu dalo sehnat, včetně východoněmeckých nebo maďarských not.
S Mariánem jsme potom postavili nový repertoár. Hráli jsme Maggie's Farm od Dylana a White Room od Cream, ale zbytek byly naše věci. Pojmenovali jsme se Nervy a domluvili si první skutečný koncert, ale nějaký dobrák si všiml, že nemáme povolení, a koncert nám zakázali. To byla jedna z mých prvních skutečných životních frustrací, protože jsme si půjčili aparát, připravili kostýmy, hrozně jsme zkoušeli... Dostali jsme - vlastně za nic - tříměsíční dištanc, ale Marián vymyslel, že ho obejdeme přejmenováním na Demikát. Poprvé jsme hráli na jednom studentském internátu s velkým ohlasem, a tím začalo velmi šťastné dvouleté období. Byli jsme samozřejmě 'new wave' - černé brýle, saka, prostě vychytaná image. V roce 1983 byl v PKO koncert Mladá vlna '82, kde hrály nejúspěšnější amatérské kapely, a my jsme dostali cenu. Byl o tom natočený filmový týdeník, mělo vyjít zvláštní číslo Populáru, ale přišel komunista a celé to poslal do prdele. Druhý ročník se neopakoval.
V roce 1983 Marián Greksa dostal nabídku od Modusu. Tím skončilo období Demikátu, ale ještě předtím došlo k velmi nešťastnému kroku - Marián vydupal na Opusu desku. Z původních věcí tam byla jen jedna a ta deska není dobrá. Muzikantsky v ní není problém, ale myšlenkový background je o ničem.
Mezitím jsem začal chodit na soukromé hodiny hudby k profesoru Borisi Turzovi, kam jsem pak docházel deset let. To byl člověk, který mi poprvé trochu otevřel oči. Dal mi takové řemeslo, které je nenarušitelné - klavír, skladba, sluchové a harmonické analýzy, poslech vážné hudby. Rozhodl jsem se, že půjdu na hudební vědu, což se stalo, a dokončil jsem ji (chvíli jsem byl kvůli vojně na Vysoké škole ekonomické, odkud mě ale okamžitě vyjebali).
RICHARD
Po škole jsem nastoupil na vojnu do VUSu, kde jsem se setkal s Richardem Mullerem, se kterým jsem se znal už z Mladé vlny. Strávili jsme spolu rok, kdy jsme se intenzivně bavili o životě i o hudbě. On už tehdy měl Banket a dohodli jsme se, že tam nastoupím. Udělali jsme desku Druhá doba, kde vlastně hraju -navzdory tomu, co je napsané na obalu -všechny kytary, basy i synťáky, a vyjeli jsme na turné, které trvalo nějaké tři roky. Bylo to dobré období, strašně poctivě jsme jeli v muzice - žádné mejdany, žádné baby, nic. Bohužel... (smích)
Původní Banket byla čistě syntezátorová kapela. Ta změna, která se na Druhé době odehrála, byla zapříčiněna jen tvým vlivem, nebo si ji přál i Richard?
My jsme to tehdy moc neřešili, protože nám šlo v první řadě o samotné písničky. Vtip byl třeba v tom, že když si poslechneš první desku Banketu Bioelektrovízia, začíná mojí kytarou - tehdy mi Richard zavolal, že bude fór, když deska synťákové kapely bude začínat kytarou... Na Druhé době bylo jasné, že když jsem členem Banketu, ty kytary tam prostě budou.
Během koncertování Banketu vznikla deska Baal, což byla scénická hudba pro martinské divadlo na text Kamila Peteraje, který přebásnil Brechta. Baal je jediná Brechtova hra, kde není původní hudba. Dostali jsme to jako kšeft, dělali jsme v dost velkém presu, natočili to asi za dva a půl dne, ale měli jsme pocit, že je to dobré, že je to něco jiného než Druhá doba, a pomýšleli jsme na to, že by muzika mohla vyjít na desce, což v té době bylo nerealizovatelné. Vyšlo to až po revoluci.
Po Baalovi na mě začal Richard tlačit, že potřebuje hity, že chce být v sobotu v estrádě a takové kraviny. Odrazilo se to na poslední desce Banketu Vpred, kde už jsme se moc nebavili a dokonce došlo k 'fyzickému kontaktu' - ne že bychom se přímo zmlátili, ale bylo to na spadnutí. Takže jsme se bez jakýchkoli vysvětlování a vyříkávání si pocitů rozešli a nekomunikovali asi tři nebo čtyři roky.
Důvod dočasného rozchodu s Richardem Mullerem byl tedy spíš umělecký, nebo osobní?
To se nedá oddělovat. Byl tam i lidský problém. Oba jsme se oženili a taková životní změna s člověkem zamává. Nebyli jsme schopni otevřeně komunikovat a problémy se začaly nabalovat. Jeden čas jsme se skoro ani nezdravili.
Když skočím pár let dopředu, jak se stalo, že jste se zase 'sešli'?
Richard na BMG protlačil vydání Baala a setkali jsme se na křtu. Z hovoru vyplynulo, že jsme se oba dostali do jiných souvislostí, začalo se to nějak spojovat a on mi posléze pustil čtyřicet písniček, které měl udělané s Jaroslavem Filipem. Chtěl z nich natočit rockovou desku.
Ještě před tím, než jsme tuhle písničkovou desku udělali, přišel Richard s myšlenkou totální svobody, tedy s tím, že jako skupina PPF (Po piči front) natočíme desku totálních improvizací. Nadšeně jsme to přijali. Samozřejmě se to neobešlo bez různých pokusů s marihuanou, basista Oskar Rózsa tehdy jel natvrdo ve všech drogách.
Myslíš, že drogy byly pro výsledek důležité?
Někteří muzikanti zhulení hrát nemůžou, jiní se naopak otevřou a začne to pro ně být velmi vzrušující, což se stalo například mně.
Ten marihuanový pocit při hře je pro mě pozitivní věc - čímž netvrdím, že mi to někdy nepřekáží. Rozhodně to nemám tak, že 'bez trávy ani notu'. Je ale fakt, že v PPF to sehrálo velkou úlohu, protože jsme měli dost velký strach na to, abychom si sedli do studia a začali jen tak hrát, což ty jsi v Rock & Popu potom dost natřel.
V té souvislosti by mě zajímalo, jak se na desku PPF díváš dnes. Není taková hudba jen pro ty, kteří jsou - byť jen jako posluchači - přímo přítomni jejímu vzniku?
Podívej, PPF je pro nás první deska, kde jsme se vydali vlastní cestičkou. Nechci nás vychvalovat, ale na improvizaci celé kapely je třeba mít kuráž. Je tam cítit, že jsme se skutečně s ničím nesrali, je v tom energie, je to otevřené. Byl to první pokus se osvobodit od toho komunismu, který v nás všech pořád byl, od těch neuvěřitelných blbostí - pouček, jak se mají dělat desky, co se při tom může a co už ne. Všichni si za PPF budeme stát, i kdyby se měl zbořit svět. A jestli je to přenosné? Nevím, ale je jisté, že dodnes chodí lidi, kteří jsou schopni zaplatit strašné prachy, aby se k té desce dostali.
Takže se dá PPF považovat za zásadní zlom ve tvém vnímání muziky?
Samozřejmě - a nejen muziky. Ve vnímání všeho. Ale to začalo už u Deža.
K tomu se ještě dostaneme. Zůstaňme ještě u Richarda.
Dobře. Udělali jsme PPF, byla tam velká al-koholově-drogová pnutí, což nebudu víc rozebírat, ale patří to k věci, a vzniklo písničkové album LSD. Měli jsme radost, jak nám to jde, že se umíme posadit, udělat bum bum, a je to tam. LSD vzniklo přesně tímhle způsobem a je to nadusaná rocková deska, kterou bohužel nikdo nezná.
Není škoda, že v téhle době, kdy jste si tolik hráčsky rozuměli, kapela živě moc nehrála?
Ale slovenské turné k LSD bylo famózní a nesmírně úspěšné. Oskar ovšem začal mít těžké drogové problémy, šel na léčení - už ho má za sebou a je v pohodě - a začalo docházet k různým lidským skřípotům. Udělali jsme s Richardem ještě Noční optiku, klidnou desku, žádné rock'n'rolly, žádný křik, žádné boosterované kytary, prostě klid, písničky. Skončilo to koncertem na Pasienkoch, s hosty, světly, prostě s typickou Richardovou megalomanií. On měl ovšem tehdy dost závažné problémy, choval se negativně a po koncertě bylo jasné, že je v kapele velká nasranost. Nočná optika už byla natočená a nastalo ticho, každý si začal dělat svoje. Až teď v zimě jsem s Richardem odehrál asi šest nebo sedm koncertů a po nich se ten lidský problém, který mezi námi zároveň s obrovskou vzájemnou přitažlivostí vždycky byl, vyvrbil tak, že jsme si poprvé v životě opravdu všechno vyříkali přímo do ksichtu. Rozhodl jsem se, že s ním po posledních zkušenostech na pódium nevylezu, dokud nebude v takovém pořádku, abych měl jistotu, že tam neprovede nějakou šílenou a hlavně zbytečnou kokotinu. Jinak máme ale s Richardem vynikající vztah. Konečně je to takové, jak to mezi lidmi má být, a všechno ostatní je ve hvězdách.
DEŽO
Už jsi před chvílí zmínil Deža Ursinyho, se kterým jsi v závěru jeho života spolupracoval. Říkal jsi, že to pro tebe byl velký zlom.
Setkání s Dežem je v mém životě jeden z momentů, který mě dostal do toho stavu, ve kterém se nacházím teď. Nebojím se říct, to byl z jeho generace jediný člověk, který říkal pravdu, ať se to někomu líbilo, nebo nelíbilo. Myslím ve smyslu tvorby. Vždycky přímo stál za svým názorem - a za názorem Ivana Štrpky, protože oni byli jako jeden - a nekompromisně si šel svou cestou. Měl jsem to štěstí, že jsem s ním trávil i hodně soukromého času, byli jsme si lidsky dost blízko. Cítil jsem, že je v Dežovi něco, k čemu se toužím dostat, ale čemu ještě nerozumím - to je to postavení se za věc, kterou uděláš. Úvahy o tom, co tomu řeknou lidi nebo rádia, vůbec neexistovaly, i když si byl těchto souvislostí plně vědom. Jeho způsob, jak hrát písničky, hledání jejich chuti, je pro mě zásadní a snažím se to dělat podobně. Největšími písmeny je tam napsáno slovo klid. Uvnitř se absolutně uklidnit, uvolnit a teprve až potom hrát a vyprávět příběhy - to je něco, co je pro mě dodnes alfou i omegou toho, jak dělat muziku.
Říká se, že Ursiny byl tak magická osobnost, že pod jeho vedením dokázali muzikanti hrát úplně jinak, než byli zvyklí. Zažil jsi to taky?
Cítil jsem z něho ještě něco víc než magič-nost. Bylo tam cosi, co jsem nikdy ve spolupráci s jiným interpretem nezažil. Pracovalo se tak, že jsme přišli do studia, on na klavír zahrál písničku, my jsme si napsali akordy, začali jsme hrát a pokud nenastalo to přesné propojení mezi lidmi - což my jsme tehdy ještě přesně neuměli odhadnout, ale on to dokonale cítil - nenahrála se ani nota. To znamená, že první písnička se většinou 'zdráhala', protože chvíli trvalo, než začala neverbální komunikace fungovat. Někdy to trvalo dlouho, i pět, šest hodin. Ale v momentě, kdy jsme se chytili, už to šlo bez zádrhelů. Dvojalbum Ten istý tanec, kde původně bylo původně šestadvacet věcí, ale Dežo dvě vyhodil, vzniklo tak, že se šlo v pátek do studia a natočili jsme jedinou písničku - to bylo to úvodní šestihodinové trápení. A potom od soboty do úterka se natočilo zbývajících pětadvacet věcí. Šel jsem za Dežem a ptal se ho, jak je to možné, že muzikanti, kteří spolu nikdy nehráli, můžou natočit za čtyři dny šestadvacet věcí. A on odpověděl: „Ale já se na vás soustřeďuju už několik měsíců..." Víš, já jsem v té době měl despekt k takovým těm buddhisticko-východním pohádkám, ale dnes vím, že tyhle věci opravdu fungují. Nepochybuju o nich, protože vím, nakolik se do některých věcí odrážejí.
Nemyslíš si z dnešního pohledu, že se Ursiny při té rychlé práci někdy dopustil omylu? Že se třeba nějaké pasáže měly přetočit?
Ne. Nemyslím si to ani u jedné jeho desky, ani u jedné noty, kterou kdy nahrál. I když je pravda, že to byl normální člověk a dokázaly ho přepadnout pochybnosti. Hlavně v případě toho dvojalba, protože tam si poprvé ve své kariéře napsal sám skoro všechny texty. Natočil všechny zpěvy a jednoho dne se rozhodl, že nechá všechno smazat. Ptal se producenta Pavla Baňka, kolik by stálo celé to zrušit, ale Daněk ho dost podržel, Dežo věci znovu nazpíval a pustil to. Takže měl v sobě pochybnosti a byly chvíle, kdy ho převážily na negativní stranu. Svou roli v tom samozřejmě sehrála rakovina, která mu komplikovala život, a jeho absolutně statečný boj s ní.
Největší chvíle, které jsem s Dežem zažil, se odehrávaly tehdy, kdy přinesl písničku, v níž byly akordy, které jsem nikdy předtím ani nikdy potom takhle po sobě neslyšel. Řeknu ti příklad: na desce Príbeh je třeba písnička Ktosi ešte bdie, ve které jsou čtyři akordy C dur - B dur - G dur - e moll. Ty jsem v životě v tomhle pořadí neslyšel, ačkoli to jsou běžné akordy, které zná každý. Řekl jsem to Dežovi a on se jen usmál a povídá: „Já vím." Rozumíš, tehdy jsem pochopil, že vnitřní svoboda spočívá v tom, že si člověk najde svoje akordy a je si toho vědom. V tomhle je pro mě Dežo v našem regionu a podle mě i ve světovém měřítku absolutně jedinečný. Je to stejná kategorie jako Miles Davis a neznám nikoho, s kým bych ho mohl srovnat.
Proč si myslíš, že si tě vlastně vybral ke spolupráci? Sehrálo v tom roli tvoje muzikantství, nebo spíš lidská stránka?
To neumím posoudit. Dežo hrál s mnoha lidmi. Někteří z nich si zase šli po svých a něk teří zůstali. To znamená, že se pokoušel o lidské kontakty, někdo nezareagoval a zrovna já nebo Oskar Rózsa jsme zareagovali. Zažil jsem s ním spoustu neuvěřitelných příhod. Viděl jsem zázraky. Viděl jsem, jací lidé se kolem něj motali. Jednou jsme šli už dost opilí v noci po sídlišti a proti nám šel takový ten sídlištní 'loser' neurčitého věku. Dežo ho znal, zastavil ho a požádal ho, jestli by mohl něco zarecitovat. A tenhle člověk, ten šílený ahasver, začal plynule česky recitovat báseň - teď už nevím jestli od Baudelaira nebo Verlaina. A recitoval asi šest minut, obrovský flák... Jakové příhody jsou neuvěřitelné. On na tom sídlišti žil a přímo proti vchodu do svého domu měl takovou tu klasickou sídlištní putyku, kde se scházela takzvaná spodina. A on v té hospodě sedával celé hodiny, povídal si s nimi a oni ho milovali, protože byl jeden z mála, kdo s nimi uměl komunikovat - přitom samozřejmě většina z nich vůbec nevěděla, co je zač, natož aby znali jeho hudbu. Ale když tam dnes přijde jeho syn se psem, pořád je tam za nejváženějšího hosta.
Dá se pojmenovat to nejdůležitější, co sis z té poměrně krátké spolupráce s Ursinym odnesl?
Ano. Tehdy jsem měl složité lidské období, protože jsem se bolestivě rozcházel se ženou, a on mi řekl: „Víš, musíš být pánembohem ve vlastním světě." Dežo tu větu řekl s takovou vírou, že jsem ani na chvilku nepochyboval, že je to realizovatelné. On tehdy bojoval s rakovinou a zabýval se velmi hluboce východní mystikou, takže mi říkal věci, kterým jsem tehdy vůbec nerozuměl, ale dneska už jsem skoro na všechny přišel. Jednou mi například řekl: „Ty jednou budeš zpívat. "Já na to: „Dežo, ty jsi se úplně zbláznil." A vidíš, dneska mám natočených sedmnáct písniček s vlastními texty. A hned první, kterou jsem kdy napsal, je o Dežovi, o našem vztahu.
PETER
Třetím významným zpěvákem, se kterým jsi natáčel i koncertoval, je Peter Lípa. Na rozdíl od, řekněme, rockerů Můllera a Ursinyho je to člověk, zosobňující slovenský jazzový mainstream a blues. Co tě přimělo s ním spolupracovat?
Prostě mi jednoho dne zavolal. Mainstreamoý jazz mě nezajímal, ale blues a obyčejné písničky mě bavily. Sblížili jsme se okolo desky Naspät'na stromy, ale také jsme hodně jezdili po celém světě, byli jsme na neuvěřitelných místech, mám z toho tuny zážitků. Naposledy jsme natočili desku Čierny Peter, která, řekněme si to otevřeně, nemá s jazzem vůbec nic společného, a já jsem dospěl k přesvědčení, že naše spolupráce je - alespoň na určitou dobu - uzavřená.
Celý můj dosavadní život, kdy jsem hrál s Greksou, Lipou nebo Mullerem, byl dán tím, že jsem stále hledal někoho vedle sebe, s kým budu takové dvojče, jako jsou třeba -když budu hodně machrovat - Page a Plant nebo Varga a Hammel. A to se řešilo do té doby, než jsem napsal svůj první text. Tehdy jsem pochopil, že tím partnerem jsem si já sám, nikdo jiný. Ale zároveň se v mém životě objevil taky Maroš Hečko, se kterým jsme založili Free Faces. A to je konečně člověk, který umí improvizovat, psát texty, má vlastní tvář a názor. Takže to jsou dva mé současné světy - Free Faces a sólová deska, kterou teď dokončuju. Proto taky pomalu a jistě končí spolupráce s jinými zpěváky. Nerozcházím se s nimi proto, že by to byli kokoti, ale proto, že chci veškerou sílu a čas věnovat Free Faces a lidem okolo nich.
Ještě bych se vrátil k Lipoví. Na desce Naspät' na stromy hraješ poměrně tradičně, zatímco živě jsi spíš experimentoval. Byl to velký rozdíl?
Když se točilo Naspät' na stromy, byl jsem ještě daleko od toho, kde se dobře cítím. Tehdy jsem tradici hodně věřil a myslel jsem, že tam končí můj hráčský potenciál. Byly to věci, které jsem už uměl, nicméně mě přestávaly bavit. Pak ale přišlo to zvláštní období, kdy vznikli Free Faces a jednoho dne jsme jamovali ve studiu a vznikly z toho úplně nové věci. Objevil jsem efekty, zvukomalbu, zjistil jsem, kolik existuje věcí, které nepoužívám. Posunul mě v tom i Dead Man, film, kde úplně neskutečně hraje Neil Young. Tehdy jsem si řekl - kurva, vždyť tohle všechno umím, přesně vím, jak každého zvukového detailu dosáhnout. Na koncertech s Lipou to pak vyplynulo samo. Nejlépe vidět bude tenhle přechod na mé sólové desce. Bude to dvojalbum, kde na jedné - písničkové - desce hraju tradičně a na druhé, víc instrumentální, naopak hodně roztodivně. To album zachycuje přesně dva roky mého života, aniž bych si to původně uvědomoval. Těch sedmnáct písniček drží pohromadě tak, že tomu ani sám nerozumím.
ANDREJ II.
Psát texty je mnohem konkrétnější způsob vyjádření než hrát sólo na kytaru. Nebyl to problém?
Podívej, v mém životě nastaly změny. Odešel jsem od manželky, začal jsem žít na jiném konci Bratislavy s jinou ženou, octl jsem se na tom sídlišti, kde jsem denně potkával Dežova syna se psem. Začal jsem dávat velký pozor na svoje pocity, na myšlenky, které mi táhnou hlavou, a jednoho dne jsem je začal zaznamenávat na papír a hrát si k tomu na kytaru. Zjistil jsem, že mi to dělá hrozně dobře, protože jsem najednou viděl sám sebe na papíře.
To je opravdu něco jiného než stát a hrát na kytaru, i když je to v principu to samé. Text je jasné slovo. Dělá tě zranitelnějším.
Nemáš z toho strach?
Ne. A říkám tam o sobě v podstatě všechno. V těch textech je můj vztah k Richardovi, Oskarovi, Dežovi, k ženám mého života, politice, svým způsobem i k drogám. Ale není to tak, že bych tam ta témata dával vědomě. Přicházelo to naprosto spontánně. Hodně lidí mě dokonce varovalo: „Dávej si pozor, hodně lidí to nezvládne a budou do tebe rejpat." A\e já se cítím natolik silný, že si dokážu každé slovo obhájit.
Byly pro tebe důležité texty u desek, na kterých ses podílel jako muzikant?
Pochopitelně. Když hraju s nějakým zpěvákem, text je velké vodítko. U Deža jsem těm textům nerozuměl, protože to byly velké klády a při hraní jsem nestačil analyzovat, o čem to vlastně je. Ale ta slova stejně posloucháš a ty věty v tobě zůstávají, ať chceš nebo nechceš. Reaguješ na chuť a vůni těch slov.
IVETA
Ty jsi nahrával s kdekým, třeba i s Ivetou Bartošovou. Neměl jsi v takových případech problém se pod takovou desku podepsat - třeba právě kvůli hloupým textům?
Ne, já ti to vysvětlím. Je to jednoduché. S Ledeckým, s Bartošovou - a dělal jsem, mimochodem, i s horšími, jestli se to tak dá říct, třeba s Monikou Absolonovou, což je jiné peklo - jsem pracoval ze dvou důvodů. Jednak za to bylo relativně hodně peněz. Byl jsem rád, že nemusím chodit do práce a dovedu se hudbou uživit. Druhá věc je, že při takové práci jsem poznal spoustu všelijakých lidí, poznal jsem jejich postoje, názory, vztahy, a tím člověk hodně pochopí. Na desku s Ivetou Bartošovou se podepsat nestydím, protože aranžérská a hráčská práce, kterou jsem tam odvedl, je absolutně v pořádku a není mi co vyčítat. Ale producentem té desky je Láďa Štaidl a myšlenkový svět je jeho záležitost... Dělal jsem na různých deskách s různými lidmi, za svým hraním si stojím, ale vím, že tahle doba už skončila. Už to nepotřebuju. Prošel jsem si tím a zjistil, že to není nic pro mě. Možná to stálo zbytečně moc času, chvílemi to bylo bolestivé, ale nelituji toho ani se za to nestydím. Povím ti to takhle: hrál jsem s Dežem a taky jsem udělal desku s Bartošovou. Ale většina těch, kdo hráli s Bartošovou, s Dežem nikdy nespolupracovali...
FREE FACES
Tvůj současný svět se točí kolem skupiny Free Faces, která hraje hodně moderní hudbu s výrazným podílem elektroniky. Prošel sis, jako spousta lidí, obdobím, kdy ti 'mašiny' lezly na nervy?
Elektronika je v první řadě výrazový prostředek a jejími odpůrci jsou lidé, kteří neumějí hrát. Většina muzikantů, když dostane nový efekt, dělá jednu velkou chybu: hrají tak, jak hráli předtím, jen si k tomu zapnou tu krabičku. Ale to je špatně, protože každá krabička vyžaduje trošku jiný pohled na věc. Je to jako se synťáky. Synťák je nástroj, se kterým se dají dělat velké věci. Když s ním napodobuješ flét nu nebo smyčce, jsi trapný amatér. Ale s těmi zvuky se dá hrát, jako barvu je můžeš použít jakkoli. Jen když se budeš tvářit, že to je opravdový smyčcový orchestr, nabiješ si hubu.
V elektronice vidím otevřenou budoucnost. Ta neskutečná nabídka nástrojů a zvuků je obrovskou výzvou pro tvořivé lidi, aby zkoušeli zjistit, co všechno se z nich dá dostat. Proto miluju spoustu tanečních desek, které jsou prostě fantastické, pozitivní...
No, takový Tricky...
Souhlasím, ten je temný. Ale pořád je to něco jiného než Psí vojáci. Tricky není deprese. Je to hodně hluboce procítěný smutek nad stavem tohoto světa. A má neuvěřitelný vkus, obrovskou zvukovou invenci. Takže bránit se tomu a tvrdit, že 'to správné' je jen v kytaře a drátu je nesmysl. Ano, je to tam taky. Clapton s kytarou a drátem je stejně silný jako Tricky se samplery.
Na desce Free Faces je jedna věc, jejíž základní sampl pochází z našeho triového koncertu, ke kterému Maroš dodatečně vymyslel melodii s textem. Tím chci říct, že se mění nejen hudba, ale i technologie její výroby. Nevidím žádný důvod se novým technologiím bránit. Všechno je k dispozici. Není to tak, že 'blues už ne a elektronika ano', ani naopak. Jsou to různé části jednoho světa, stejně jako věci, které posloucháme, a které sahají od Lou Reeda přes Sylviana, Davise, Jarretta, Garbarka, Frisella až po Massive Attack nebo Unkle {soukromou hitparádu Andreje Šebana viz na str. 124-pozn. aut).
Kdy jste vlastně Free Faces založili?
Přesně před rokem. Sešli jsme se jako trio, pojmenované Three Faces, ve studiu, jen tak jsme si hráli a natočili asi hodinu hudby. Začali jsme se scházet s Marošem Hečkem, se kterým se známe už hrozně dlouho, on nám ze své obrovitánské diskotéky pouštěl věci, o kterých jsme neměli tušení. A pak jsme, už jako Free Faces, s Marošem začali zkoušet, strašně nás to chytlo a už jsme v tom jeli. Takže v tom nebylo nic racionálního. Maroš se zjevil přesně ve chvíli, kdy se zjevit měl.
Free Faces se poprvé prezentovali na EP se zhudebněným Ferlinghettim. Mělo to nějaký symbolický význam?
Marošova soukromá agentura vydávala Ferlinghettimu krásnou knihu. My jsme v té době dali Marošovi poslechnout nahrávky, které jsme udělali ještě jako trio, a jeho napadlo, že bychom společně mohli jako součást té knihy čtyři básně zhudebnit. A my jsme se tím nadchli, protože Ferlinghetti nám připadal jako absolutně košer člověk na to, abychom s jeho texty pracovali. I když je to dneska sedmdesátiletý strejda, na jeho tváři vidíš, že má pořád rád život a září jako sluníčko.
Na desce je poděkování Billu Laswellovi. On má s Free Faces něco společného?
Mohl bych mystifikovat, protože by na to byla ta pravá chvíle, ale nebudu. Je to proto, že loop v písničce Diva je jeho, ale nevím přesně, odkud ho Oskar stáhl. Řekli jsme si, že mu poděkujeme - a že tím třeba taky vzbudíme nějaké dohady. Jak je vidět, dobře jsme udělali... (smích)
Hostem na albu je Martin Burlas, který je -alespoň v Čechách - vnímán jako takový guru slovenského undergroundu.
Ano, na Slovensku ho skoro nikdo nezná...
Znamená jeho přizvání jakési vaše přihlášení se k této scéně?
Ne, má to prozaičtější důvod. Maroš Hečko má s Martinem Burlasem a dalšími lidmi kapelu Bezmocná hrstka. A my máme Martina rádi, je to velmi 'svojský' člověk, a proto jsme mu zavolali. Kromě toho má neuvěřitelný synťák Virus...
Hrajete s Free Faces živě?
Zatím ne. Připravujeme na duben velké slovenské turné. Bude zasponzorované, čili by neměly chybět všechny náležitosti - velká aparatura, dobrá světla, lasery. Totéž bychom chtěli udělat koncem roku v Cechách. Jinak hrajeme ve filmovém klubu 901, v takové vysokoškolské aule, kde naživo improvizujeme k němým filmům, což je neuvěřitelná prdel. Dělali jsme Upíra Nosferatu, Metropolis, prvního slovenského Jánošíka, Andaluského psa, Friga na mašině... Jednou jsme to dělali i s Richardem, který to svobodně komentoval, různé postavy daboval v různých jazycích... No, prostě neuvěřitelná sranda, všichni se šíleně bavíme.
ANDREJ III.
V některých letech jsi dělal i třeba osm stylově naprosto odlišných desek. Připadá ti, že tahle neukotvenost souvisí nějak s tvojí povahou?
Já bych to nenazýval neukotveností. Cítím se dobře ve vícero věcech - když mám rád grilované kuře, přece ho nebudu jíst každý den. Umím hrát instrumentální muziku, umím improvizovat, umím hrát tak, že si jazzoví posluchači nevšimnou, že nejsem jazzman. Přesto se v současné době můj záběr ustaluje. Jestli všechno dobře půjde, budou jen Free Faces a satelitní kapely - já mám s Marošem kapelu DJ Iljušin, Oskar s Marošem mají La Belle Epoque, pak jsou ještě Inner Space Astronaute, Slovenské náhodné povstanie a jiné, které se zatím pohybují ve sféře názvů, ale začínáme na nich dělat, (smích)
Takže termíny jako stylová čistota ti nic neříkají?
Vezmi si Prince nebo Zappu - to je nějaká
stylová čistota?
...
