RSS
  • Teenage Riot in the Archa Theatre...

    Ago 28 2007, 8h39

    Sat 25 Aug – Sonic Youth, Carsick cars

    Miluji Sonic Youth. Nemohl jsem s nimi prožít klasickou éru v druhé polovině 80. let ani pozdější proměnu ve věrozvěsty grunge, a když Sonic Youth v minulé dekádě hledali stále nové formy vyjadřování, tak jsem se s něčím, co se dá bez studu označit za "hudbu", teprve seznamoval. Přesto mi Thurston, Lee, Kim a Steve změnili život. Přesněji řečeno mi ho změnila jejich hudba plná hledání, svobody, syrovosti, krásy nedokonalosti... vše namícháno s obdivuhodným citem, který jejich desky (až na výjimky) nikdy nenechal zapadnout mezi "umění pro umění". Na jejich koncert jsem čekal dlouho, už jsem trochu přestával věřit a nakonec jsem se shodou okolností dočkal dvakrát během jediného týdne - na belgickém festivalu Pukkelpop při dech beroucí interpretaci Daydream Nation, a v sobotu večer v pražském Divadle Archa.

    Do posledního místa zaplněná Archa nemohla překvapit nikoho, ale neskutečně skvělá atmosféra, kterou publikum vytvořilo už při předskakujících Carsick Cars, musela dostat každého. Pověsti o "čínských Sonic Youth" se ukázaly dost mimo (na to byli Carsick Cars příliš předvídatelní), ale jako předkrm ty jejich rozladěné kolovrátky na tři akordy okořeněné o kouzelně popelnicový zvuk bicích (záměr?) a zdrženlivou pódiovou (ne)prezentaci fungovaly moc dobře. Vedle mě stojící čtveřice posluchačů si dokonce v několika skladbách po pár slokách začala zpívat s nimi a závěrečný potlesk by jim mohla závidět většina hlavních hvězd večera. Ale ne toho sobotního, protože pár minut po jednadvacáté hodině vběhnul na pódium Thurston s omláceným telecasterem nad hlavou a začala hodina a půl, na kterou se nezapomíná...

    Sonic Youth 2007 Jde začít lépe než dosud nepřekonaným spojením dvou rozladěných kytar v jedné z největších alternativních klasik? Teen Age Riot nataženo o několik minut v nezaměnitelných zvukových vlnách, celá Archa v pohybu, Thurston a Lee kříží svoje kytary nad prvními řadami a mají co dělat, aby jim nebyly vytrženy, Thurston padá na ruce/hlavy fanoušků... Ne, nebyl to skok, ale přesto se nasazení kapely moc neslučovalo s blížícími se dvaceti křížky na krku jejího stálého jádra. Thurstonovi sice moc nefungoval hlas (nebo je normální, že byl nejlepším zpěvákem Lee?), ale společně s Leem si hraní užívali jak dvacetiletí kluci. Steve byl tradičně nenápadný, ale o to jistější. Kim zpočátku působila dost odměřeně (dost možná i kvůli problémům s odposlechy) a do své klasické "Femme Fatale" polohy (mužské osazenstvo prvních řad se tak týden nevyspí) se dostala až při vlastních skladbách z Rather Ripped, kde jí uvolnil ruce instrumentálně přeci jen zdatnější Mark Ibold (kdysi dávno Pavement).

    Jádro sobotního koncertu tvořily podle očekávání skladby ze stále aktuálního (a trochu nedoceněného) loňského Rather Ripped, které živě vyzněly podstatně úderněji. Publikum je přijalo úžasně (myslím si, že při Do You Believe in Rapture? jim na koncertě lidi skákali úplně poprvé) a navíc působily naprosto přirozeně vedle klasik typu 'Cross the Breeze nebo (I Got A) Catholic Block. Informovanější fanoušci už byli překvapenější naprostou ignorací věcí z předešlých dvou desek, které v poslední době tvořili podstatnou část playlistu Sonic Youth - vždyť "nejmladší" skladba mimo Rather Ripped byla z roku 1995. To ale nikomu nevadilo, a tak se tleskalo a křičelo, až se dvakrát přidávalo.

    V prvním přídavku přišel po dalším sólu pro Kim vrchol v podobě 100% - kdo nezažil tu ničivou dvojitou vazbu odpálenou paličkami, tak nepochopí. Pak už přišla jen ozvěna Do You Believe in Rapture?, Or a návrat o čtvrt století zpátky s Shaking Hell. Nostalgie? Spíš apokalypsa. Takže stále miluji Sonic Youth - dokonce ještě víc než dřív. "Youth" už sice dávno nejsou, ale "Sonic" zůstanou napořád...