Tue 4 Aug – CREEPY TEEPEE FESTIVAL
Zatím jsem nikde nezahlédl, že by někdo sepsal své paměti na první (nebo nultý) ročník onoho kutnohorského festiválku (vezměte si příklad z polských bratrů, jak píšou o OFFu), kterýžto si oblíbili samí správní lidé, tak se do toho pustím, než to všechno zapomenu.
Prvními dvěma dny nemohu posloužit, páč jsem v Kutné Hoře nebyl (nejdřív jsem chtěl jít na Junior Boys (což stejně nevyšlo (bad luck)) a druhý den prostě nebyl pro mě dost dobrý), takže jsem dorazil až ve čtvrtek. Kvůli ne úplně časně stanovenému výjezdu, zákeřné objížďce u Bečvár a ještě zákeřnější lokaci ubytovny, která se dohodla za pochodu, teda za jízdy, jsme prošvihli pána kláves pana Casiotone for the Painfully Alone. Letos máme na sebe s panem Owenem peška, achich ouvej.
Takže místo koncertu Casiotona popíšu naší ubytovnu, páč na takhle surreálném místě už jsem dlouho nebyl. Paní domácí nás nevím proč považovala za umělce z Brna, jedna ekipa byla ubytována v pokoji "na perníku" (neboť tam podnikaví živnostníci vařili pervitin), druhá část výpravy zase dostala pokojíček "naproti rohypnolkám" (podle snědých spoluobčanek, které si vylepšovaly příjmy využívajíce milostných pudů manuálních dělníků po výplatě a oblíbeného uspávacího prostředku). A navrch se z místního strážce pořádku pana Luďka vyklubal tvůrce poměrně hezkých krajinomaleb, amatérský kytarista a největší fanoušek Smoukáčů (pro později narozené
Smokie) v kutnohorském okrese. Naštěstí během pobytu nedošlo k žádné újmě na fyzickém ani duševním zdraví, takže to vlastně bylo celkem fajn. Jen dodatečně ubytovávaný Ing. Honza zažil hodně dlouhý absurdní dialog, když se snažil vyzvědět cestu na hlavní nádraží, deset minut diskutoval a nakonec se nic nedozvěděl, který by Petr Zelenka vyvažoval zlatem. Každopádně jsme od paní majitelky dostali nabídku ubytování na Silvestra s tím, že si tam můžeme udělat "bugec". Tohle místo muselo na Zemi přicestovat z alternativního vesmíru.
Ale teď už k muzice. Když jsme dorazili na nádvoří Jezuitské koleje, pan Casiotone dohrával poslední fláky, pročež jsme raději zamířili do přilehlé hospody, kde zrovna začala šťastná hodinka, kdy servírovali pívo za polovic (a kde dneska dostanete Plzeň za 20 a černého Kozla za 12,50, Gambrihnus se nepočítá, to není pivo), takže festivalové dění odstartovalo úspěšně.
První hudební zážitek přišel tedy až s
HEALTH. A bylo to velice hlučné, brutální a syrové. Od doby, co jsem je viděl loni (letos na Sedmě to neklaplo), se moc nezměnilo. Ti čtyři chlapci do toho řežou, co to jde. Vlastně tam pořádně hraje jen ten Mexikánec za bicíma, ti ostatní dělají kokotiny, generují hluk a sem tam hrábnou do strun. Ale randál je to moc hezký, takoví Liars, jen místo ťáplého zpěváka mají někoho s pěkným hláskem, třeba toho rachitika z Deerhunter. V říjnu
jsou v Praze zas, tak koukejte přijít, ať není pan eFHá smutný.
A aby toho hlučení nebylo málo, přišli na řadu kanadští kucí a holka
Fucked Up. Od prosincového koncertu na Sedmě se setlist taky moc nezměnil, odpálili to s Father the Son, Magic Word a dalšími fláky z Chemistry, přičemž došlo i na starší položky jako Police a Crusades a tak. Jak se dalo čekat, Pink Eyes-ovi to moc dlouho netrvalo a vydal se mezi ty pohodové lidičky pod pódiem a začal dělat cavyky. S hromadou lidí si plácnul, Anežku Há a Veroniku Té několikrát ponosil na ramenou, několika dívkám dovolil proplesknout své špeky, několikero chlapcům přečesal patky, jednomu páru vyměnil sluneční brýle, s cca 5letým chlapcem si potřásl rukou (tatínek pak vzal chlapečka na ramena a šel s ním pařit před pódium, takhle vypadá výchova) a o čelo rozdrtil tak tucet pivních plechovek. To, že moc nešel slyšet jeho zpěv, bylo celkem vedlejší. Vrcholem (pro mě) pak bylo dvojkombo Black Albino Bones/Born Twice, když mě během druhého songu ta chlupatá obluda objala a vrazila mikrofon před hubu, takže jsem nádvoří poctil takovým tím řevem "We all the SAME, we're all the SAME", no úplně čuprový zážitek (pan Strejm jej stihl
zaznamenat, za což mu patří dík). Jak tak nad tím přemýšlím, přesně takový prvek nevypočitatelnosti mi chyběl na koncertě Morrisseyho (to je zase srovnání, ty krávo), kde se ten týpek s maskou Morrisseyho na xichtu a jeho fašizoidně vypadající kapela chovali dost očekávatelně a sucharsky, v Kutné Hoře bylo prostě to srdíčko a ta hřejivá atmosféra, no zkrátka žůžo. A je jedno, že Fucked Up hrajou úplně (no tak úplně ne) normální punk, jelikož díky tomu, jak to ty tři kytary hrnou a že kucí hrajou jeden hymnus za druhým, to je úplně parádní.
Ty vole, to jsem se zas rozkecal, a to nejsem ani v Kolíně. Jo, abyste věděli, tohle totiž píšu ve vlaku z Prahy, směr domů.
Čtvrtek pak zakončil Owen Pallett aka
Final Fantasy. Narozdíl od dávného koncertu kdysi na Sedmičce někde zapomněl asijskou umělkyni, která dělala na projekce na meotaru, a místo si ní přivezl klávesy. Naopak se nezměnilo to, že Owen je moc hezký chlapec (nejsem teplej (i když to podle avataru nevypadá), ale s ním bych do postele vlezl, hehe), a zůstala i hodně intimní atmoška, i když nehrál ve sklepě ale na nějakém tom pravěkém nádvoří. A taky má mocinky úžasňoučký hlásek. A vůbec je to největší pankáč, který má koule na to stoupnout si před hromadu lidí s tak nerockovým nástrojem, jako jsou housle, a do toho ještě zpívat tklivým hláskem, prostě je to král jako Maradona, má můj obdiv. Owen P. pak klasicky smyčkoval a efektoval houslové party a sem tam ťukl do kláves a (i když se to z popisu asi nezdá) bylo to boží. Zahrál všecky svoje hitovky This Lamb Sells Condos, He Poos Clouds, ještě jeden song z HPC (aspoň myslím), CN Tower Belongs to Dead i This Is the Dream of Win and Regine a pak taky hromadu songů, co jsem neznal (asi z těch EPček, co nemám neposlouchané, nebo něco z Heartlandu, na kterém dělá tak tři roky), ale bylo to krásné a dojemné a báječné, no skoro jsem plakal dojetím nad tou krásou. Pak ještě doplnil kolekci coverů. Zatímco onehdá na Sedmičce hrál Peach, Plum, Pear a This Modern Love, tady šoupl Independence Is No Solution (od jakýchsi Blankket, co vůbec neznám) a Fantasy od Mariah Carey a taky to byla superka.
Ze zbytku večera už jsem moc neměl, páč jsem šel ubytovat kamaráda Ing. Honzu a jeho kamaráda Buče k nám na ubytovnu, pak jsem se vrátil připraven epochálně zakončit oslavu svých narozenin (už jsem vám říkal, že jsem měl ve čtvrtek narozeniny?) v klubu Česká 1 (kde probíhaly afterparty), načež mě před vchodem sklátila žaludeční nevolnost (asi z těch kokosových koulí od Góvindy, páč jsem toho moc nevypil), takže jsem to zase otočil a šel se vyspat. Není každý den posvícení.
Pátek začal s
Kodet, kde kytaru drhne mistr Bugrr (taktéž Děti deště, Atlantic Cable a ještě nějaký noisově-improvizační spolek), na bubny bije Lada Gé (lépe, než jsem čekal, jelikož poté, co jsem na koncertech AM180 viděl (a hlavně slyšel)Václava Stratila a mnohé další, už od výtvarných umělců na hudebních pódiích mnoho nečekám, hehe) a noutbuk obsluhoval pan Nezdeněk, jehož jediným přínosem bylo, že do toho randálu pouštěl Hrušínského hlášky ze Spalovače mrtvol a další takové kousky (ale možná jsem něco přeslechl). Kodet zahráli tak půlhodku, když trochu kolébali publikum, než tam Buggr šoupl nějaký ten brutální kytarový atak. Nevím jak ostatní, ale já jsem byl bohatě spokojen, poněvadž protože xmrti žeru, jak Bugrr fyzicky prožívá svou tvorbu (a je jedno, kde zrovna hraje), ždíme kytaru, že na tom pódiu působí jako naprostý magor, co se brutálně zpotí po deseti minutách hraní. Je to prostě Edgar Davids českého noise-rocku. Asi bych ho žral, i kdyby hrál ukrajinské lidovky.
Po Kodet naklusali
Climatizado a já furt nevím. Když jsem je viděl poprvé (onehdá před volcano!), tak mi celkem spadla čelist, ale s každým jejich dalším koncertem nadšení opadá. Připadlo mi, že už nějaký ten pátek hrají to samé a že už mě ty jejich songy vůbec ničím nepřekvapují. A to, že vypadají jako chovanci sanatoria, tomu jejich psychedelicko-screamo blues moc nepřidává. Ale ty klávesky se mi líbí pořád.
Ha, Kolín
Pak už přišla první zahraniční akvizice toho večera -
Crystal Stilts. Za zmínku stojí, že i když jsem nikdy neviděl žádnou jejich promofotku, tak jsem z davu lidí na předchozích koncertech úspěšně určil kytaristu a zpěváka. Myslím, že chápu, proč teď hodně skupin zní jako Jesus and Mary Chain, poněkud mi ale uniká, proč ale skoro všichni jako JAMC vypadají(viz nedávno Crocodiles). (Ponechávám zde prostor pro nostalgiky, ať si zafňukají nad tím, kam se v dnešní době vytratila originalita). No ale hudebně to šlo - kluci jsou někde na tři čtvrti cesty od Joy Division k JAMC a dalo se to poslouchat - skočné basové linky, úsporná kytárka, zastřený a zechovaný vokál, hezké to bylo, to nemůžu říct, ale nic extrovního. Prostě jako ta deska.
Poslední pak byla
Oneida. Pětice stojící na zvířeti za bicíma (na wikipedii píšou, že bubnoval v 77 Boadrum, což je štempl kvality, abychom si rozuměli, a od někoho z pódia si vysloužil pochvalu v podobě zvolání: "Seš automatickej!") to rozjela ve velkém stylu. Chvíli jsem řešil, co jde vlastně ze dvojice synťáků a co od dvou kytaristů, ale pak jsem se na to vykvákl a jal se trsat na hodně údernou směsici krautrocku, post-punku a kdo ví čeho ještě. Prostě muzika, kterou jeden může poslouchat a znalecky si mnout bradu a druhý na ni může mohutně pařit. Někdy po půlce šou mi začalo vadit, že to furt zní na jedno brdo, ale závěr kucí americký odehráli ve velkém stylu, hlavně první přídavkový song (část
zachytil opět pan Strejm, děkujeme) byl naprosto orgastický a takovou nejmíň 10minutovou taneční nirvánu jsem zažil naposledy u Yeah od LCD Soundsystem před dvěma léty. Pak tam šoupli ještě dva kousky (na ten první mám podezření, že to byl nějaký cover, ale asi jenom kecám, a ten druhý byl vytažený z paty, ale v tom rauši na to sral pes). Milý Ježíšku, chtěl bych nášup na Sedmičce, kuju.
Ha, Přelouč
V přehorkovaném, překouřeném a přehlučněném klubu Česká 1 pak neplánovaně vystoupila
Sophia Knapp, která byla onen večer familiérně označována jako "Smogova stará". V nerovném boji proti pařbychtivému obecenstvu (Vašek Havelka by mohl o tomto nevděčném údělu písničkářů vyprávět) sama s kytarou celkem obstála. Sice to byly tak jako že průměrné songy, ale moc hezky zpívala a taky se na ni pěkně dívalo, takže palec nahoru. Ale se slzami v očích na to vzpomínat nebudu. Pan Smog pak svou milou celý koncert soustředěně sledoval a po skončení jí láskyplně odnesl kytaru, prostě boss.
Po slečně Sophii pak vystoupil Marcus Nyke z Tar..Feathers. Tím, co zaznělo, si nejsem moc jistý, ale já si to pamatuju tak, že pan Nyke byl dost zmaštěný, měl puštěné primitivní podklady (dost potichu), které po anarchisticku narušoval náhodně zmáčknutými klávesami (kurevsky NAHLAS), možná se snažil zpívat a po krátké chvíli se na to všechno vybodl. Anebo jsem byl zmaštěný já (tady bych chtěl poděkovat Janovi S. za vytrvalý přísun PET lahví s velmi chladným pivem z blízké hospody) a Marcus předvedl koncert roku, který jsem bohužel nezaznamenal. Chtělo by to nějaký pohled zvenčí. Pak tam ale rozjel diskošku, ze které si pamatuju, že jsem zaslechl Vaselines, takže to asi nebylo zlé.
Ha, Pardubice, do kupéčka přistoupil muž s kelímkem točeného piva, šmejd jeden.
V sobotu se udělal největší hicuňk, který nezchladil ani pan
dné s panem Kitekačerem po boku. Tyhle hezký kluky už jsem viděl v tomhle roce už hodněkrát (až se dostanu k netu, tak to musím spočítat... tak nejmíň čtyřikrát) a asi už jsem přejedený, páč kutnohorské vystoupení nebylo úplně vončo. Byl strašný hic (ale jako fakt), do toho krapítek neintimní prostředíčko a technické problémy a bylo vymalováno. Ale pan Kačer moc hezky zazpíval a je na dobré cestě stát se českým Glenem Hansardem, hehe.
Pak si na pódiu roztahal klávesky a čudlíkomaty pan
Disasteradio a rozjel svoji diskošou, kterou jsem vzal na milost jen proto, že mi připomínala část dětství strávenou před nintendem a vytuněnou 486kou. Znělo to, jako by Erasure udělali soundtrack k počítačové hře z raných 90ek. Kravina, ale pěkná (ach, ta nostalgie).
Třetím do party byl
Karl Blau. Když drnkal na kytaru a od srdíčka zpíval, tak to bylo pěkný, jenže potom začal nějak loopovat stopy a produkoval takový divný popík či co, tak jsem opět nevydržel vzdorovat vedru šel se věnovat dodržování pitného režimu. Zajímavé bylo, že jsme se my všichni kamarádi shodli na tom, že pan Blau hrál nějak dlouho (anebo prostě jenom moc pomalu).
Pak se svým vercajkem nakráčeli
Lucky Dragons, rozbalili si jej na dlažbě pod pódiem a nechali se takticky obklíčit publikem. No prostě takoví ambientní Lightning Bolt. A pak spustili. Chlapec, co asi moc nejí a co připomíná Bradforda Coxe natolik, aby si z toho Benjamin Slavík cvrnkl do gatí, pustil z noutbuku nějaký ten droun a obsluhoval čudlíky, dívka si vzala do ruky dva mikrofony, na jeden rytmicky bouchala a do druhého étericky zpívala. A pak se začly dít věci. Nejdříve se distribuovaly mezi publikum ochlupené trubičky, které při všelijakém kroucení vydávaly zvuky jako bžúúúú a chřřřřzzz. Pak dívka rozdala dalším lidem magické oblázky, odhalila destičku, která fungovala jako těremin, a diváci nad ní s kamínky přejížděli a z repráku se linulo něco jako vžúúúúmmm. Pak chlapec dal jednomu chlapci do dlaně drát s čímsi na konci a přinutil ostatní, ať dávají ruce na jeho ruce a tak dál, takže v publiku vznikaly takové propletence, co generovaly zvuky jako kchhh, bzzzz a vžžž. Pak se ještě rozdávaly činýlky a bubínky (přičemž ten chlapec neobratným kopem přemístil obsah pivního kelímku na tričko jeho majitele) a dál už nevím. Trvalo to nějakou (poměrně hodně dlouhou) dobu, pak eště LD vystřihli (hodně krátký) komorně-taneční kousek ve stylu High Places a konec zvonec. Popis je jedna věc, druhá je zhodnocení. Kdybych stál k tomu všemu mumraji otočen zády, tak bych to považoval za new age šmíru a řekl bych, že to je píčovina (jak učinil přítel Ondra L.). Ale protože jsem díval na ten nikoli koncert, ale spíše hudební workshop či happening, tak si to úplně nemyslím. Jen ten proces vytváření hudby byl mnohem zajímavější než samotný výsledek (asi něco jako koncert Lichens v Rubínu). Ještě bych dodal názor zhulené kamarádky B., která měla to štěstí a účastnila se ručního gruppensexu, že prý to bylo úplně boží. Tak si vyberte. (Mám takový pocit, že by se sem hodila hudebně-filosofická úvaha Karla Veselého nebo Pavla Klusáka (který byl mimochodem přítomen, celé si to užíval, jako jediný přenechal svého chlupatého hada ostatním sedivcům a i nějakým tím oblázkem levitoval) o tom, kterak se v (post)moderní hudbě na koncertech stírají hranice mezi, pódiem a jevištěm, umělci a diváky, všichni jsou si rovni a že to všechno dopadne tak, že jednou jen muzikanti na koncert dotáhnou nástroje a nějaké ty udělátka a diváci budou hrát místo nich. Teď už jen vyřešit otázku honoráře).
Ha, Ústí nad Orlicí (kde byla Choceň?)
Sobotu na nádvoří pak vyšperkoval
Bill Callahan, dříve znám jako
Smog se svou skupinou. Ve srovnání s loňskem, kdy jsem jej chytl v Barceloně, vyměnil basáka za cellistu s houslistkou, což se díky novému albu dalo čekat, a myslím, že to byl dobrý kauf. Co už moc nevyměnil, byl setlist, který byl z hodně velké části (Our Anniversary, Diamond Dancer, Rock Bottom Riser, Sycamore atd.) stejný, jen doplněný o nové fláky (Jim Cain, Too Many Birds, Eid Ma Clack Shaw, The Wind and the Dove a možná ještě něco, už nevím). Holt, pan Smog se asi moc neňahňá v archivu a neštrachá nějaké ty raritky, kterými by těšil věrné nohsledy. On je však těší jinak. Chladný, soustředěný výkon a parádní (hlavně ty nové stojí za to) fláky, krásný hlas, za kterým bych šel světa kraj, a střídání meditativních pasáží s hutným nojsem (Coldblooded Old Times). Mám takový pocit, že mi nestačí slova. Prostě Callahan v pomyslném souboji folkových kmotrů porazil Bonnie Prince Billyho (loni v LMB) drtivým KO v druhém kole (promiň, Wille). Bill je zkrátka Springsteen naší generace a ten koncert byl lepší než Špotáková v Pekingu. A to je co říct.
Sobotní triumf pak v České 1 dovršili
Mahjongg. Kluci jsou čtyři, jeden mlátí do bubnů (mocinky dobře) a další tři operátoři mají před sebou klávesy, noutbuky, čudlíky a další cingrlátka a ještě mezi sebou žonglují s basou. A hrajou do tance. A to tak, že hodně. A zajímavé mi přišlo, že ta směska elektroniky a poctivého bigbítu, jak ho mají mazlíčkové rádi, neútočila úplně na první signální, ale chvílemi jsem musel přestat třást řepou a trochu podumat nad tím, co to kurva na tom pódiu dělají. No každopádně po folčíčkovém odpoledni a večeru přišla taková smršť vhod. Teď ještě musím zmínit, že mě v klubu během celého trvání festivalu překvapil zvuk. Jeden by čekal, že to nebude nijak slavné, ale ten zvuk byl prostě suprovoučky. Toho bych se od kutnohorské díry nenadál. Na každý pád se v prvních řadách řádilo tak, že jeden nešťastník ošukal bedny napravo takovým způsobem, že se začaly kácet k zemi. Myslím, že kutnohorský rezident a průkopník šukání beden Yarda Pé (který se pohřichu celého vydařeného mecheche nezúčastnil) by to kvitoval s nadšením. Naštěstí však bryskně zasáhli Jan S. a Pavel O., kteří ještě s nějakým dobrodincem zabránili pohromě a umožnili šukání beden v umírněnější podobě, za což jim patří dík.
Ha, Česká Třebová a na baterce zbývá 47 minut, tak šup šup.
Neděle byla jen takový dojezd. Nejdřív ve dvě hodiny zahráli/a
Céčka z Tábora. Sice už taky mají pár let neobměněnou hodně velkou část setlistu (Entertainer a další kousky z Underlove), ale na to prdím, páč se mi to naživo furt hodně líbí. Sám nevím proč. Mám pocit, že ke konci zahráli i něco nového, ale u C jeden nikdy neví, páč to všechno zní stejně. Ale furt je mám rád. Taky jim zmizel tygr, co byl vždycky na zesáku. Ale Tygr měl formu, a to je hlavní.
Festival pak nadobro zakončili
Handsome Furs. Dan Boeckner říkal, že už tu jsou 4x za 10 měsíců (to si musím ověřit, zdá se mi to moc málo.....ha, tak první koncert v Praze říjen 2007, takže pan B. trochu přeháněl), takže HF jsou na dobré cestě stát se Kosheen či IAMX té naší scény. Ale buď jak buď, mně dali zapomenout na poslední album (s dosti sterilním zvukem) a poslední koncert v Nodu (s dosti sterilním zvukem), protože to byl rokenrol jak prase, páč zvuku konečně vládla Danova naostřená kytara, což bylo jinčí (silnější) kafe. A vůbec nevadilo, že hráli hodně věcí z Face Control, páč to znělo parádně, a z první desky zahráli jen We Hate This City a Cannot Get Started (což jsou ty nejlepší vály, žejo). Ing. Honza tvrdil, že hráli dokonce něco nového. Samotní manželé byli moc dobře naložení a všem názorně ukázali, co že to znamená "jiskření mezi partnery". Takže spokojenost náramná. Jak s tímhle koncertem, tak s celým festivalem. Dá-li Rath, chci tam být příští rok zas.
Sun 9 Aug – The Thermals, Sade
Neděle pak skončila v Praze na strahovské Sedmičce, protože tam přijeli milovaní
The Thermals. Koncert už nepatřil ke Creepy Teepee, páč jej dělali kluci z té druhé scény. Ze složení publika to ale moc poznat nešlo, páč přišlo dost scéně neznámých a scény neznalých lidí, což ale (mně) zas tak moc nevadilo. Dokonce i Pavel Kučera vytáhl svou kosmogirlí manželku, opucoval trendy vietnamky a vyrazil na kopec splnit si svou kvótu jedné návštěvy Sedmičky za rok. Protože mám Termály fakt rád, tak jsem téměř do roka a do dne od Menomeny (tak mě napadá: není moje scéna v Portlandu?) ve 20 hodin zakempoval v první řadě a už se nehnul.
Jako support vystoupili
Sade (proč si sakra dávají jméno po té popové zpěvačce?), kde na kytaru hraje Cvalda. To je týpek, co vypadá jako Devendra Banhart a celé dětství asi strávil u Black Sabbath, ale protože udělal lednový koncert Gregor Samsa, tak je to určitě dobrý člověk, co má v srdci kousek hřejivého lidského citu. Zřejmě inspirován Boris, kterým dělal bedňáka (nekecám náhodou?), na sebe naskládal dva zesáky Orange, vedle šoupl ještě nějakou obrovskou bednu a zapojil kytaru. Výsledkem byl pořádný kravál. Pak už jej jen doplňoval hodně slušný bicmen a mohlo se jet. Romantické ploužáky na skladě nebyly, pořádně to odsejpalo, chvílemi QOTSA, chvílemi Boris a v jednu chvíli Metallica, ale co je nejdůležitější - byl to chlív a makalo to, takže jasně palec nahoru. Jen doufám, že tu kazetu, co má vyjít u syndikátu zpocených chlapů, někdo zdigitalizuje. A doufám, že na ní bude ten poslední song, páč byl epochální.
A pak už naklusali naši portlandští hrdinové. Začali s Our Trip a potom tam šoupli cover 100 % od Sonic Youth, což bylo hezké páč jsem měl zrovna jejich tričko. Ale co si budeme namlouvat, ve srovnání s originálem verze Archa 07, to byl hodně slabý čajíček. Pak už začli sypat songy ze všech alb - první nátěr s I Let It Go, první pořádný singalong s Returning to the Fold (I regret leaving my SOOOOOOOOOOOOUUUUUUUL). Pravé tóčo nastalo s Here's Your Future, kdy jsem za sebou cítil, jak se řady za mnou zahýbaly a vrhly mnou na odposlech, ale to se dalo čekat. Naštěstí to kucí a holka uklidnili s ploužákem večera Test Pattern a jelo se dál. Už si to moc nepamatuju, ale z nové desky toho moc nezahráli (tak pět songů, ale ty nejlepší, takže tak akorát) z The Body... taky pět, přičemž kombo St. Rosa... a A Pillar of Salt bylo naprosto smrtící, lidi pařili (aspoň jsem to tak cítil) a zpívali taky (to jsem slyšel). Atmoška parádní, kotel rozpařený, tričko propocené a spoďáry zapařené. A vůbec mi nevadilo, že jsem celý koncert slyšel víceméně z odposlechu, že kytara zněla až moc suše, že zpěv Hutche nebyl moc nahlas a Kathy jsem skoro neslyšel, a že ten bicmen hrál na můj vkus někdy moc jednoduše, jelikož ta energie z muziky a trsajícího davu to všechno jednoznačně převážila. Prostě, když má někdo v repertoiru samé hymnusy, tak není co říct proti. Ke konci tam pak kucí šoupli Sappy od Nirvany, dost válů z prvních desek (No Culture Icons, jesa) a regulérní set zapíchli s Now We Can See. Pak ještě přišel povinný přídavek A Passing Feeling a poslední mohutný singalong v It's Trivia. Pak už si jen Kathy podala ruku s nadrženými fans (se mnou taky, heč!) a kamarád Ondra Lodyha si vysloužil bicmenův setlist, zřejmě za hrdinství, které předvedl ve frontové linii. Tímto jej prosím, nechť jej zveřejní, ať je historii učiněno zadost a ať má pan black-francis klidné spaní.
Vida, stojím na nádraží v Zábřehu na Moravě, baterka je skoro v hajzlu a na srdíčku už nic není.