Blog

Fri 10 Jul – Black Lights Festival

Předpokládal jsem když ne davy, tak aspoň slušné množství lidí, něco jako poloviční Brutal Assault nebo tak, takže jsem si pochvaloval ubytování u vesnice Libež, cca 5 kilometrů od Divišova. Když jsme ale k areálu přišli, nevěřil jsem vlastním očím - mikrofestiválek s účastí stěží 300 lidí včetně kapel? Jakože cože? Masters sice určitě seberou hodně lidí, ale i tak mi přišlo, že je tam nějak prázdno. (Příště by to chtělo lépe vybrat termín.) Na druhou stranu, takováhle rodinná atmosféra má něco do sebe a dokáže být velmi fajn. Kde jinde máte možnost bez problémů jít se svým oblíbeným umělcem na pivo? (Já se v hospodě potkal s Cruachan.) Ale teď už k hudbě:

Secret of Darkness - klišovitý, ale příjemně zahraný melodyblack, silně připomínající bývalé Rites of Undeath se stopovými příměsmi takových Mater Monstifera (či dokonce Ador Dorath). Na personální provázanost to nicméně nevypadá. Kapela, které nechybí nic - kromě originality.

Panychida mě docela zklamala. Málo pohanských melodií a atmosfér, spíš zoufale tuctový drcený black... Nevypadali ani moc sebejistě, poslouchat se to sice dalo, ale stejně evidentně neměli svůj den.

Stíny Plamenů jsou kapela velice specifická. Své příznivce má, těm se to pravděpodobně i líbilo, kohokoliv jiného musela hudba znudit nejpozději během třetí písničky, rádobyvtipné "čističkoidní" texty tomu moc nepřidají.

Heiden - brněnský načernalý bigbít, k poslechu příjemné, avšak celkový dojem neuvěřitelným způsobem nabourával basák. Přece jen, bodrý vesnický vzhled, jakkoliv sympaticky třeba působí normálně, dokáže zbourat a zesměšnit celý temně se tvářící zbytek kapely. Jinak hráli vlastně dobře, byť trochu pomalu.

Emancer - Norové. Za bicími punkáč, za mikrofonem viking, za ostatními nástroji lidé s neméně vyhraněným vzhledem, nicméně zcela zjevně každý z jiného stylu. Hudebně tato sebranka působila rovněž rozpačitě, takový kočkopes, jako by člověk vzal různé ingredience a naskládal je vedle sebe. Vskutku nebylo hříchem odejít během nich na pivo.

Silent Stream of Godless Elegy je svou specifičností plně srovnatelný se Stíny Plamenů. Komu se to líbilo, neměl co řešit, co mě se týče, já pro jistotu setrval u pípy. Ostatně, viděl jsem je už asi pětkrát (holt se jim na festivalech člověk nevyhne) a pokaždé je to to samé.

Wyrd už byli mnohem zajímavější. Nejen kvůli názvu napadne člověka srovnání s takovými Windir... Velmi poslouchatelná záležitost, i přesto, že zpěvákovi ujížděl hlas a vůbec se zvuk choval tak nějak všelijak. (Pro zajímavost - zpěvák druhý den využíval statutu hvězdy a motal se po areálu co nejnápadněji, se zjevným účelem nechat se zvát na pivo. A docela mu to vycházelo.)

Sear Bliss, neboli - jak si je publikum překřtilo - "ser blíž" hrají melodicko-symfonický black se samply a trubkou, ne nepodobný třeba Keep of Kalessin. Při jejich poslechu jsem si vybavil triumfálně pochodující armádu skřetů a válkou zpustošenou fantasy krajinu... Tihle měli problémy se zvukem ještě o dost horší, vypadávala jim sólová či doprovodná kytara (asi dvakrát vypadly obě), což muzikantům určitě na náladě nepřidalo. Nejspíš proto byli Sear Bliss jednou z mála kapel, která nepřidávala.

a pak už pochod nočním lesem prokládaný chrochtáním divočáků a Darkestrah jen z dálky. Druhý den jsem se dozvěděl, že prý hráli výborně, něco na způsob Kyrgyzských Moonsorrow. Tak holt příště...

Druhý den jsme plánovali jít až na Žrec, ale kvůli posunům v programu ve chvíli, kdy jsme dorazili, hráli už Infer. Black-death metal, dobře šlapající, nazvučený lépe než cokoli v prvním dni - nicméně spíš kulisovka bez výrazného nápadu. Hráli ale výborně.

KromleK jsou hlavním příjemným překvapením. Folkmetaloví Němci, začínali jako kopie Finntroll, v jistém slova smyslu jí dosud jsou - jenže zatímco Finntroll těsnější příklon k blacku jednoznačně škodí, Kromlek prospívá. Asi jako jediní za celé dva dny rozhýbali fakt celý areál, což ve tři odpoledne mluví samo za sebe. Navíc, jejich novější skladby jsou zajímavé i strukturně a o chytlavé příjemné melodie v nich také není nouze.

Control Human Delete rovněž překvapují a rovněž příjemně. Hudba poněkud ostřejší, black kořeněný cybergrindem. Pohlazení kovovým kartáčem po zádech... Škoda že jsou hned po Kromlek, odpočatému by se kotlilo líp.

Hromovlad předvádějí v podstatě to, co jsem čekal od Panychidy. Folkové melodie, blackový ten zbytek, kapela (naštěstí pouze hudebně, v hlavě to mají v pořádku) vcelku zapadá do řady slovanských NS-folkblackových záležitostí typu třeba Temnozor, Arkona, a podobně. A i když hudebně ani ideově nepřináší nic nového, přece jen - je ze Slovenska. A poslouchá se to taky příjemně, takže jen houšť. (Ale osobitější přístup k míchání metalu se slovenskými lidovkami by vážně nebyl k zahození)

Galadriel jsou pro mě docela zklamáním. Když nastoupili na pódium, neměl jsem u sebe zrovna program a říkal si co je to za podřadnou rádobygotiku... A že to byli Galadriel jsem zjistil až zpětně. Takže vlastně nevím jak hráli, ale soudě podle prvních třech písní, těžce nic moc.

Následně vynechávám Gorath a Black Flame a v podstatě i Azaghal (dobře, slyšel jsem poslední písničku. Satanský blackmetal, nic tak zvláštního...)

Cruachan jsou bez debaty největší legenda festivalu. Sice ne zcela rozumím jejich umístění mezi black metal, ale nestěžuju si, hlavně že přijeli. Mají krásnou novou zpěvačku, velmi pěkné kostýmy a... dost špatné nástrojové vybavení. Ať už jde o housle značky Stagg, proslulé tím, že nevydrží naladěné déle než pět minut, mikrofony, s nimiž se zjevně musí umět, aby vůbec fungovaly či ostatní nástroje. Od někoho tak legendárního by člověk jaksi čekal něco lepšího. Ale nešť. Podstatné je přeci jak to hraje - a hrálo jim to nakonec výborně. Pravda, chvíli trvalo, než se rozehráli; taky, při nejnovější písni "I Am A Warrior", což je evidentně pokus o stupidní bitevní popěvek typu Turisas, vypadali tak trochu jako čtyřicátníci na diskotéce náctiletých - ale jen co se rozehráli, ukázali všem, proč si zaslouží status legendy. Jsou nepřekonatelní mezi jiným i proto, že nikdo nehraje to, co oni.

a nakonec, Darkspace. Měsíc na černém nebi a zhaslá světla v areálu k dokreslení atmosféry jednoznačně přispěly. Slova váznou na jazyku při pokusu popsat nepopsatelné. To nebyl black metal, to nemělo nic společného s metalem ani s hudbou jako takovou, to byla čirá, syrová magie. Ne trapné a tisíckrát omleté veršíky o Satanovi ale peklo samo, Dantův ledový kruh, pocity toho ze třinácti, který zradil těsně před tím, než se oběsil na vlastním opasku. To - a strach, primární lidský strach ze tmy a ze samoty a obrovská hmota surového strachu jako takového. Síla co podrazí nohy jako rozvodněná řeka, nasaje jako singularita černé díry a nenechá vydechnout, dokud to neskončí. A přece, koncert skončí - a hudba hraje dál. Doporučuji zejména psychicky labilním jedincům.

A pak už jen nočním lesem k ubytování a ráno domů. Nezbývá, než doufat, že nás černé světlo ozáří i napřesrok, že nezůstaneme v bílém stínu navždy. To by totiž byla škoda.